ZPRÁVA Z DRUHÉ CESTY NA ZAKARPATSKOU UKRAJINU

A-FORUM 22. 4. 2015

Loni na podzim navštívili lidé z mezinárodní platformy A – FORUM, z.s. Zakarpatskou Ukrajinu, aby zmapovali tamní situaci a potřeby k následné pomoci. Během zimy jsme získali podporu u Pardubického kraje, který věnoval na Zakarpatí majetek, vyřazený ze svých příspěvkových organizací. Připojila se rovněž společnost HARTMANN – RICO, a.s. s dodávkou 350 kg zdravotnického materiálu a inkontinenčních pomůcek. Společnost Chládek a Tintěra, a.s. poskytla sponzorský finanční dar na dopravu a ubytování a cestu nákladním automobilem podnikl jen za úhradu nafty pan Dušan Przywara, smluvní dopravce společnosti GEIS. My z platformy A – FORUM, z.s. jsme si půjčili na cestu mikrobus a naložili jsme do něj 300 kg cukru a 120 litrů rostlinného oleje (zakoupeno z darů našich rodinných rozpočtů). A jelo se.
Cesta byla příjemná a rychle ubíhala. Vyrazili jsme 7. dubna ve 4 hodiny ráno z Ústí nad Orlicí a ve dvě hodiny odpoledne jsme zastavili na hraničním přechodu Vyšné Nemecké - Užhorod. Odbavení na slovenské straně proběhlo tradičně profesionálně a bez zbytečného zdržení, zato na ukrajinské celnici náš průjezd projednávali čtyři hodiny. Dokumenty byly v pořádku, ale pořád se vynořovaly nové problémy: kde máte potvrzení o dezinfekci matrací, kde máte potvrzení o nezávadnosti potravin. Nejedeme na Ukrajinu poprvé, necháváme si zavolat náčelníka. Celé kolečko začíná znovu, nervozita roste. Při neustálém předávání a kopírování desítky dokumentů se ztratí dva nejmenší z nich – vjezdové kupóny, které se potvrzené předkládají při výjezdu. „Když nemáte kupóny, máte smůlu. Musíte jet zpátky na slovenskou stranu, přijet znovu a znovu absolvovat celou proceduru“, tvrdí náčelník. Dochází nám trpělivost. Argumentujeme, že kupónky mohl ztratit kdokoliv z jeho kolegů, kteří s dokumenty během těch čtyř hodin manipulovali. „Není to možné, kupónky jste si ztratili sami. Jeďte zpět na slovenskou stranu.“ Po pohrůžce, že přivoláme policii a budeme chtít celou věc zaprotokolovat, zrudne a vyštěkne na jednoho ze svých kolegů: „Vystav jim duplikáty, ať už táhnou!“ Nakonec se kupóny přece jen nacházejí, můžeme jet – ale jsme povinni se zítra dostavit na vnitrostátní celnici ve městě Vinogradiv. Nevadí, jedeme. Dva kilometry od celnice nás staví ukrajinská policie, ale nakonec odjíždíme bez pokuty. Do hotelu v Iršavě se dostáváme okolo desáté hodiny večer. Čeká nás ještě návštěva u známých v nedaleké Ilnici – a pak už konečně spát.
Ráno na hotelu snídáme a pak už přijíždí ředitel iršavského zařízení s manželkou. Pojedeme spolu na celnici do Vinogradivu, až k rumunským hranicím. Ještě netušíme, že ve Vinogradivu strávíme celý den, a že kvůli nám bude muset přijet náčelník Zakarpatské celní správy z Užhorodu, jinak bychom majetek nemohli ukrajinským partnerům vůbec předat. I tak zůstane majetek zatím pod plombou ve vinogradivském celním skladu, až do čtvrtka, kdy si pro něj budou moci naši kolegové z Iršavy přijet.
A po povinných procedurách následují dvě úžasně pohostinné večeře – jedna v iršavské restauraci, druhá v Domově pro seniory v Dovhe, kam ještě večer odjíždíme. Cesta do Dovhe se od loňska zase zhoršila, přibylo výmolů a boulí v silnici. Dva nejhorší kilometry jedeme doslova krokem, houpeme se na pérování z díry do díry, tlumiče se potí, nápravy pláčou. V katolickém kostele v Dovhe se ptáme slovenského faráře, kdy úřady silnici konečně opraví. „Úřady? Tady to funguje jinak. Když se už nedá jezdit, cestu si provizorně opraví místní lidé sami“, šokuje nás farářova odpověď. Už nikdy nebudeme nadávat na české silničáře!
Během jídla se dozvídáme novinky – reálné platy klesly, reálné náklady stouply, dva měsíce na konci roku se zpozdila výplata. Plyn zdražil na trojnásobek. Tamní lidé věří, že se situace obrátí k lepšímu, že vláda dělá svoji práci v zásadě dobře, že bojuje s korupcí, vždyť i v televizi prý bylo vidět zatčení vysokých vládních úředníků v přímém přenosu. Máme jim sdělovat svůj názor, že podstatné zlepšení lze čekat za takových patnáct, dvacet let, že zatím ještě pořád nemusí být nejen na dně, ale ani blízko dna?
Hovoříme s nimi o další pomoci, kterou bychom jim mohli poskytnout. Plánujeme jinou formu spolupráce, materiál jsme přivezli, naše vyřazené mechanicky polohovatelné postele tu odslouží klidně dalších dvacet let, je to bytelná technika, na které se nemá co pokazit a která pořád vypadá i na pohled dobře. Příště přivezeme další lůžka, pro jiné Domovy, toaletní židle, chodítka. Naši kolegové ale nepotřebují jen materiál, potřebují podporu, vědět, že nejsou sami, že se neutopí v beznaději. Máme určitý záměr, mělo by to být efektivní, i když logisticky poněkud náročné.
Cestou zpět se zastavujeme na mukačevské tržnici. Od naší podzimní návštěvy stouply ceny – a prodejci se na rozdíl od podzimu neodvažují přijímat euro, posílají nás do banky nebo k vekslákům. Opouštíme Ukrajinu se smutkem, že hned za hranicemi Evropské unie se tolika miliónům lidí vede o dost hůř, než nám, kteří jsme uvnitř – a že neexistují rychlá řešení.
Budeme teď testovat to své řešení, myšlenku pomoci, která nás zaujala. A až ji začneme realizovat, určitě o ní napíšeme nejen na Šedesátku.
Chcete pomoci Domovu pro seniory v Dovhe? Veřejná sbírka registrovaná Krajským úřadem Pardubického kraje pod číslem jednacím KrÚ 71828/2014 probíhá na čísle účtu 2300680772/2010.

Foto 90

Foto 91

Foto 92

Foto 93

Foto 94

Foto 95

Foto 96

Foto 97

Diskutujte nad tématem tohoto článku

Příspěvky diskuse

Diskuzní formulář s foto

Nahrát soubory ke stažení



Partneři a sponzoři

Slezská diakonie Asociace poskytovatelů sociálních služeb ČR A - FORUM CS Age Management o.s. eBRÁNA

© 2017, ŠEDESÁTKA, o.p.s. – všechna práva vyhrazena

Prohlášení o přístupnosti | Podmínky užití | Ochrana osobních údajů | Mapa stránek

Webové stránky vytvořila eBRÁNA s.r.o. | Vytvořeno na CMS WebArchitect | SEO a internetový marketing

Nahoru ↑