Zdraví – Nevidomí, slabozrací, slepci

Marta Štablová 5. 10. 2014

Zdraví – Nevidomí, slabozrací, slepci (5)


Motto. „Světlo zůstává světlem, i když ho slepí nevidí“. L. N. Tolstoj


Seriálem o poruchách zraku nás provází bývalá zdravotní sestra, která se nesmířila se svým zrakovým handicapem a snaží se své zkušenosti předat všem, kterých se tato problematika může dotýkat. Příspěvky byly otištěny v celostátním časopise GENERACE, který po mnoha letech už nevychází.


Jak si zpříjemnit život, když přečtete jen velká písmena?


I to lze! Sjednocená organizace slabozrakých a nevidomých ČR vydává časopis Zora pro zrakově po stižené. Můžete si ho objednat i vy, kteří máte problémy se čtením. Je tištěn ve zvětšeném - tučném písmu, vychází každý měsíc. Předplatné na celý rok činilo 120,- Kč. Ceny se po letech, jako vše mírně zvyšují. V tomto časopise se dočtete o životě zrakově postižených, jejich činnosti, úspěších, sportování, právnických a lékařských radách. Mnohé se dozvíte také z dopisů čtenářů. Mladší čtenáře budou jistě zajímat novinky v technice, neboť je mohou využít v zaměstnání. Překotně se také vyvíjející technické pomůcky pro nevidomé a slabozraké. Pravidelně si tu přečtete o přibývajících zvukových knihách, které si lze zapůjčit CD, podobně jako kazety, nyní už MP 3, s nahranými texty knih. Ty mají možnost slabozrací a nevidomí využít bezplatně a po přečtení na CD, nebo kazetovém magnetofonu vrátit.

Další velmi užitečný časopis, který je naplněn všeobecnými radami z různých oblastí života, jež zkvalitní každodenní náplň zrakově postižených, se jmenuje Ema. Obsahuje rubriku „Hovorna“, do níž píší čtenáři. Periodikum je sice určeno spíše ženám, ale vím, že jej rádi čtou i muži. Je přílohou Zory, vychází čtvrtletně, přičemž celoroční předplatné činí 80,- Kč. Také po určitém čase se cena upravuje.

A to ještě není vše, časopisy vycházejí i v hmatovém písmu! Též si můžete každoročně objednat kalendář, stolní nebo závěsný, vše ve zvětšeném tisku. Také po určitém čase se cena upravuje. Objednávky je možno vyřídit pouze v redakci na adrese: Redakce časopisu Z o r a, Krakovská 21, 110 00 Praha 1. Cokoliv lze objednat celoročně, i čísla časopisu, která už byla vydaná. Mohu vás ujistit, že je z nich co čerpat a putují po domácnostech mých vidomých kamarádek.

Poskytuji tyto informace, o nichž jsem vůbec nevěděla, protože možná ani vám nikdo neporadí. Jsou to poznatky, ke kterým jsem se dopátrala za dobu dlouhých let. Proto tímto způsobem informuji další postižené. Informací je nedostatek a je jen škoda, že zdravotníci a jiní pracovníci, kteří mají handicapované lidi informovat, mnohdy sami o těchto skutečnostech nevědí.

Co si ještě můžete poslechnout a přečíst

V příbězích „S bílou holí“, které napsali samotní zrakově postižení a které vyšly i na CD najdete mnoho prožitků. Jsou zde vypsány pocity a zkušenosti, které mnohdy vidící lidi děsí. Splést si krysu s kočkou, hladit ji a nosit jí jídlo, to je už pořádná hrůza! Nebo si myslet, že za pomoci doprovodu je člověk v intimitě a bezpečí, že může klidně vykonat malou potřebu třeba v parku za keřem. Když ji postižený vykonal, zjistil, že keř je bez listí a mohlo jej vidět mnoho lidí. I takové jsou trapasy, které nevidomí dávají k dobru. Vědí moc dobře, že smutek a pláč nad ztrátou zraku jim nijak nepomůže. Ale uvědomují si, že jsou na tom ve skutečnosti mnohdy lépe než jiní. Já si vždy řeknu: „Mám nohy, ruce, na krku hlavu, která myslí. Nemám proč si zoufat“.

O vydání příběhů nevidomých se postarala naše obětavá, vidomá kamarádka Jiřina Medveďová ze Zlína. Zpočátku příběhy namlouvala na audio kazety a rozesílala nám je.

Poslouchali jsme je se slzami v očích, mnohdy smíchané se smíchem. Pak je Jiřina začala zpracovávat do sešitků a opět je rozesílala autorům. S nevidomým kamarádem Václavem Fantou se pustili na cestu dosud nevyšlapanou. Díky jim, Českému rozhlasu 2, paní režisérce Žertové, hercům Vinohradského divadla, kteří některé příběhy namluvili, bylo vydáno CD – Příběhy z tmavomodrého světa. Toto vše spatřilo „světlo světa“ díky velkému pochopení a lidskému soucítění všech zúčastněných zdarma. „Díky vám všem“, dobrá věc se podařila a hlavně se moc líbí. Jiřina Medveďová se zasadila i o to, aby v Karmelitánském nakladatelství vydali další příběhy knižně. Název knihy zůstal, jak jinak: S bílou holí. Touto útlou knížečkou vzdala hold jednomu z největších průkopníků panu učiteli Krchňákovi. Působil ve slepecké škole v Brně. Vyučil se kartáčníkem, protože v té době slepci moc příležitostí neměli. Vzhledem ke své velké píli vystudoval, ovládal několik cizích jazyků, věnoval se hudbě, psaní a dalším takřka neuvěřitelným činnostem. Ale především byl spoluzakladatelem vzdělávacího procesu pro nevidomé. I po své smrti je uznáván u nás i v zahraničí.

Jiřině též patří velký dík. Zasadila se o to, aby svět nevidomých poznala díky rozhlasovým vlnám široká veřejnost. Publikuje též různé příběhy na internetu. Mnoha lidem změnily pohled na život z jiné strany. Není málo těch, kteří se přiznali, jak je malicherné věci v jejich životech trápily a trápí.

Každá pomoc má cenu zlata

Dívejte se kolem sebe a važte si toho, že vidíte. Poslouchejte vše pozorně i životní osudy ostatních. Když pomůžete třeba jen slovem člověku s jakýmkoliv handicapem, určitě vás to zahřeje u srdce. A věřte, že handicapovanému uděláte ohromnou radost. Každá pomoc, se vám mnohonásobně vrátí!

Když jsem poslala svému kamarádovi první dopis více než po čtyřiceti letech, protože mi poslal parte maminky a já tak „konečně“ získala jeho pražskou adresu, dostala jsem odpověď. S kondolencí jsem se mu tak trochu zmínila o tom, co se událo od našich studentských let. Jeho odezva zněla: „Děkuji za krásný dopis. Dal mi možnost nahlédnout do světa smutku i naděje a zamyslet se nad častou plytkostí vlastního konání. Přeji Ti i manželovi dlouhou cestu ozářenou sluncem“. Samozřejmě odpověď přišla z Himalájí, jak jinak. Dobývá mnoho let velehory a poznal život z mnoha úhlů. Přání mne moc potěšilo, ale nemyslím si, že neveselý úděl neseme statečně jenom my. Je nás mnoho handicapovaných a myslím si, že je málo takových, kteří děsí ostatní svými nářky. Většinou jsme stateční lidé a dovedeme bojovat. Mnohdy nám nic neříká bohatství a obrovský shon současného života. Jsme většinou „tak nějak praštění“ a pomáháme si, dokonce mnozí z nás zahanbí v tom dobrém slova smyslu zcela zdravé lidi. Naše úsilí stojí za to. Dokazujeme sami sobě, že se vždycky dá vykřesat jiskra do života. Přesto se najdou i takoví, co nám dokonce i závidí. Ovšem neuvědomují si, že to, o co se snažíme, jsme v sobě většinou objevili tenkrát, kdy jsme byli zaskočeni krutou skutečností, handicapem - jinakostí. Někdy nás berou jako mrzáky, kteří si příliš vyskakují.

Uplynula řada let, kdy jsem napsala tyto postřehy. Změnilo se mnoho lepšího. Žel i mnoho dobrého se pro mnohé handicapované změnilo k horšímu. NĚKDY TAK, že kdyby nebylo dobrovolných dárců, stát nezaručí jistotu.


Marta Štablová

Foto 90

Diskutujte nad tématem tohoto článku

Příspěvky diskuse

Diskuzní formulář s foto

Nahrát soubory ke stažení



Partneři a sponzoři

Slezská diakonie Asociace poskytovatelů sociálních služeb ČR A - FORUM CS Age Management o.s. eBRÁNA

© 2017, ŠEDESÁTKA, o.p.s. – všechna práva vyhrazena

Prohlášení o přístupnosti | Podmínky užití | Ochrana osobních údajů | Mapa stránek

Webové stránky vytvořila eBRÁNA s.r.o. | Vytvořeno na CMS WebArchitect | SEO a internetový marketing

Nahoru ↑