Zamyšlení dušičkové

Jirka 31. 10. 2014

Když v tyto dny jdeme kolem hřbitova a nahlédneme za jeho bránu, spatříme tam víc lidí než obvykle. Přiblížil se čas dušiček a to se jaksi sluší a patří zamést hrob (pokud na hřbitově máme někoho blízkého), koupit věneček, květináč s chryzantémami, pár svíček a chvilku postát při jejich plaménku. Někdo se takhle stará po celý rok, někdo jen právě v tyto dny, někdo zaletí občas jen ve vzpomínce. Někdo bere návštěvu hřbitova a péči a starost o ten kousek země s náhrobním kamenem hlavně jako svoji povinnost, co se má, a také, co by tomu řekli sousedé, zdali by mě nepomluvili. Někdo zase namítne, že nemá rád tu atmosféru hřbitova, spojenou v jeho očích se smutkem a symbolizující zánik.
Já sám nepatřím do žádné z těchhle dvou kategorií. Ti, které jsem miloval a kteří již tu nejsou, mám pořád někde v srdci a v mysli. A není to jen mrtvá vzpomínka. Když zatloukám hřebík a on se mi ohne, slyším v duchu dědu, tedy mého tchána, jak hubuje: Jak to držíš to kladívko, jak jsem tě to učil. A když hraji se svými vnoučaty kanastu, a já přehlížím možnost sebrat balík karet a ony se pak radují, když se to povede jim, vzpomenu, jak jsme hrávali tuhle hru s babičkou, tedy mojí druhou maminkou (slovo tchýně se mi na ni nehodí, to už snad tchýnička, jak říká můj zeť mojí ženě) a ona se nikdy nezlobila, když jí nešla karta. A občas se popletu a volám na svého vnuka jménem svého synovce, který už tu více než dvacet let není…
Ale když přijde ten dušičkový čas, vezmu svíčky a květinovou misku, kterou moje báječná žena s láskou zhotovila, a jedeme spolu na hřbitov, a pak tam stojím a dívám se na hořící plaménky a není mi vlastně smutno. Cítím spíš vděčnost. Za to, že tu stojí se mnou moje žena. Za to hezké, co jsme s těmi lidmi, kteří nám odešli, prožili. Za to, co mě naučili.
Není to prázdný rituál. Myslím, že je dobré mít nějaké rituály, třeba i tenhle. Dávají nám pocit ukotvení, pocit něčeho, co trvá a nepomíjí. Možná dokonce, že z toho hřbitova odcházím o maličko lepší. Smířenější s trampotami života. S nadějí, že láska k někomu druhému se může přenést dál, až tu my sami nebudeme. Asi je to jen zdání, zase budu občas mrzout a protiva a nervózní z toho, co ta vnoučata zase rozbijí. Ale v tuhle chvíli, v odlesku světel svíček na hřbitově, tomu tak není. Vím, že to nejpodstatnější je mít někoho rád…

Diskutujte nad tématem tohoto článku

Příspěvky diskuse

Diskuzní formulář s foto

Nahrát soubory ke stažení



Partneři a sponzoři

Slezská diakonie Asociace poskytovatelů sociálních služeb ČR A - FORUM CS Age Management o.s. eBRÁNA

© 2017, ŠEDESÁTKA, o.p.s. – všechna práva vyhrazena

Prohlášení o přístupnosti | Podmínky užití | Ochrana osobních údajů | Mapa stránek

Webové stránky vytvořila eBRÁNA s.r.o. | Vytvořeno na CMS WebArchitect | SEO a internetový marketing

Nahoru ↑