Umět žít, nenechat se pokořit - 2.

Marta Štablová 10. 11. 2014





Umět žít, nenechat se pokořit - 2.





Abych přesvědčila mužskou část, šla jsem na ně poněkud jinak. K narozeninám jsem v poezii napsala gratulace. Bylo to jen lyrické provedení numerologie. Stalo se něco nečekaného. Po přečtení se přede mnou cítili jako by se chystali ke striptýzu. Ani nechtěli gratulaci pustit z ruky. Nejvíce jsem překvapila muže mé kamarádky. Kdysi jsem jej znala jen od vidění. Dříve jsem psala přání, znala jsem jej málo. Do města jsem se po dlouhých letech znovu přestěhovala. Dal se slyšet: „ Jak je to možné, vždyť mne znáš povrchně a odhalila jsi mne do morku kosti. Před tebou abych si dával pozor“. Ostatní na tom byli podobně. Také se měli přede mnou na pozoru. Manžel sestřenice, sic v legraci, řekl: „ Raději se s Martou moc nestýkej, je jak čarodějnice“. To jsem si vysloužila. Ale holky byly rády. Mnohým to pomohlo a použily na ně i taktiku. Otevřela jsem sestřenici oči a našla svou hodnotu. I vztahy se mnohdy mezi soužitím mých přátel vylepšily. Pomoc jsem poskytla naším vnoučatům. Ta větší už byla ve věku zapalování lýtek. Co jim bylo vytýkáno, bylo přímo brutální. Všichni byli proti nim. Nikdo je nemá rád, však to znáte. Tato metoda byla nejúčinnější. Snažila jsem se vyzvednout z jejich čísel data narození kvalitní vlastnosti. Negativní byly v pozadí, opatrně naznačeny. Aby si nemysleli, jací jsou borci. Začala uvažovat zcela jinak. Sice někdy stavěla i vzdušné zámky, ale kdo by to nezažil. Nějak se mi zdálo, že porostla a zmoudřela.

Nastane-li nějaký problém, a že jich není málo, mým všelékem je počítač. Emoce ventiluji psaním. K próze, ke které mám náměty, se denně uchyluji nejčastěji. Poezii jsem na chvíli zanedbala. Však ten správný okamžik opět přijde. Snažím se zdravým lidem přiblížit problematiku handicapovaných lidí. Písemnou formou se to daří. Chci docílit toho, že se mi podaří prolomit bariéry. Mám to vymyšleno, jen realizovat. Jsem optimistka, jen musím dobře zmapovat nové teritorium. V městě bydlím po téměř osmnáctileté nepřítomnosti krátký čas. Sítě rozhazuji a brnkla jsem ne na jednu strunu. Denně odhaluji svými osobními a rodinnými zkušenostmi zdravým lidem jaké mají handicapovaní problémy. Jsou to většinou záležitosti, se kterými se neradi svěřují. Zdraví by zase mnohé o jejich postižení rádi věděli více. Ovšem na každé straně je velká bariéra. Ta se dá velmi jednoduše odstranit. Pochopení však musí být vzájemné. Schází komunikace. Nespočívá v tom, že neumíme mluvit, musíme překonat ostych a jeden druhému věřit, že to s námi myslí dobře.

Velmi rychle pozná i nevidomý s jakým protějškem se dá do hovoru. Je špatné odmítat vždy nabízenou sebemenší pomoc. Když se stane, pak je důležité za každou maličkost poděkovat. Hlavně se mi daří komunikace s dětmi a mladými lidmi. Nemají předsudky. Nebojím se ani nestydím o postižení hovořit. Vždyť povědomí občanů je velmi malé. Mám však velkou radost z toho, že se mi daří prolamovat ledy mezi zdravotníky. Jsem jedna z nich. Divili byste se, jak odborníci z jiných lékařských oborů žasnou, když jim popisuji své oční postižení. A to, kdyby slyšeli vyprávět řadu dalších, kteří mají postižení sítnice. Pak by nevěřili svým uším. Jak odlišné problémy máme. Tak tomu je i u dalších očních postižení. Využívám, zcela předvídavě, jejich tápání v této oblasti. Jsem ochotna jim darovat k objasnění některý můj „literární výplod“. Zatím jsem sklidila uznání a díky s pokorou. Takovým způsobem chci dosáhnout velké informovanosti.

Také „partyzánský kousek“ se mi podařil na jedné střední škole. Čistě náhodou jsem šla za jednou z vychovatelek internátu této školy. Zahlédla mne paní učitelka jazyka českého a zajásala. „Vás mi tu paní Štablová poslal sám Bůh“. Tázavě jsem na ni „pohlédla“. Vyřkla ke mně prosbu: “Máme v rodině pohřeb, nahrazuji si hodiny a mám před sebou ještě čtyři. To nemohu zvládnout, teprve jednu hodinu mám za sebou. Studenti mne už uhánějí, ať jim druhou hodinu odpustím. Ať je pustím k počítačům. Prosím vás, udělejte nám aspoň dvě přednášky“. To byla „bomba.“ „To asi nepůjde, manžel netuší, že se zdržím. A vůbec, nestála jsem před publikem už dvacet let. O čem mám vyprávět?“ Paní učitelka byla neodbytná a prosila: „ Třeba něco z vaší profese a manželovi si od nás zatelefonujte!“ Jako obyčejně nedovedu odmítnout. Končila přestávka, ozvalo se zvonění.

Marta Štablová

Foto 90

Diskutujte nad tématem tohoto článku

Příspěvky diskuse

Diskuzní formulář s foto

Nahrát soubory ke stažení



Partneři a sponzoři

Slezská diakonie Asociace poskytovatelů sociálních služeb ČR A - FORUM CS Age Management o.s. eBRÁNA

© 2017, ŠEDESÁTKA, o.p.s. – všechna práva vyhrazena

Prohlášení o přístupnosti | Podmínky užití | Ochrana osobních údajů | Mapa stránek

Webové stránky vytvořila eBRÁNA s.r.o. | Vytvořeno na CMS WebArchitect | SEO a internetový marketing

Nahoru ↑