Tourett a já - část třetí

Barca728 13. 10. 2014

Jednoho dne jsme vyrazili k doktorům do většího města. S mamkou jsme šly dovnitř, taťka zůstal v autě a četl si. Pamatuji si velikou růžovou (nebo červenou?) budovu, maličkou čekárnu vymalovanou na růžovo a asi sto hodin (dobře, tři) čekání. Zavolal si mne pan doktor, teď nevím, jestli to byl psycholog či psychiatr...ale vím, že si se mnou povídal, měla jsem nakreslit rodinu jako zvířata – nakreslila jsem čtyři šneky, do teď nevím důvod, co to asi znamenalo? :-) Měla jsem mu říct tři věci, které bych si ze srdce přála. No co si může dítě v školním věku přát – za prvé: umět kouzlit. To mi vysvětlil, že to nikdo neumí a nejde to. Za druhé: dlouhé vlasy. Protože jsem měla slabé konečky a musela jsem ke kadeřnici, která mě oškudlala jako kuře. A za třetí: to už jsem opravdu nevěděla, co bych chtěla... psa! A bylo. S mamkou si doktor promluvil a řekl jí něco v tom smyslu, že pes je dobrá volba, vysvětlil jí princip canisterapie (terapie psem). Druhý den mamka na internetu vybírala inzeráty štěňat. Chtěla kokršpaněla, protože její sestra ho měla, našla inzerát „Štěně kokršpaněla, otec neznámý“ a v den, kdy štěňátka byla připravena k vyzvednutí, jsme se vydali na cestu. Přijeli jsme na statek a paní nám přinesla na ukázku čtyři fenečky, ale jak vypadaly? Celé černo-hnědo-bílé a vůbec nevypadaly jako štěňata kokra a po zahradě jim běhal pes vlčák:-). Vybrala jsem si tu nejbarevnější, s černou srstí na zádech, hnědými packami a bílou náprsenkou. Cesta domů byla v jednom směru smutná, náš nový člen rodiny byl moc smutný. Celou cestu kníkala (nejspíš brečela v psím jazyce) a když jsme ji doma dali na zahradu, bála se. Vyčetli jsme na internetu, že se má psům dávat láhev s teplou vodou, že jim to připomíná teplé tělo maminky. Vstala jsem už v šest ráno, protože jsem měla hroznou radost :-). V tuto chvíli jí je 8 let a pořád je to aktivní neúnavná a hlavně dobrosrdečná kokřice/vlčanda. Pořád vypadá jako štěně vlčáka, obě uši jí totiž nikdy nezačaly stát – jedno má tendenci být ve vodorovné poloze a to druhé jé úplně marný :-).

Pořízení fenky ukončilo tu část, kdy jsem si nepřipadala ještě tak ošklivá, nechtěná, nemocná. V září jsem nastoupila do 6. třídy a ty 4 následující roky bych nejradši vymazala. Protože moje, v té době nejlepší kamarádky, odešly obě na osmiletý gympl, já jsem zůstala sama. Rozdělili naše třídy A (moje) a B do tří tříd A, B, C. Dostala jsem se tak do béčka a se mnou dva kluci, V. a T. Opět něco nového, noví přátelé... v té době jsem se hodně kamarádila s H. a M., rozhodně jim nechci nic dávat za vinu, protože nikdo o mém problému nevěděl a pro všechny to bylo něco nového...přesto to pořád bolí a nikdy většině těch dětí neodpustím. S H. jsem se přestala na chvíli bavit a věnovala se M. Jeli jsme jednou z nějakého výletu a já jsem jí, plná zážitků, řekla, že jsem byla u psychologa, ale aby to nikomu neříkala. Co se asi nestalo, protože to byla celkem neobvyklá věc, jednou to při naší malé roztržce vykecala všem, plus se k tomu přidaly moje tiky a byla jsem absolutní vyvrženec třídy. Ráno jsem se budila v 6 hodin s bolestmi břicha, protože jsem měla opět vejít do třídy, kde se mi posmívali. Připadala jsem si jako nicka, ošklivá a nechtěná. Sebevědomí jsem měla absolutně na nule, tiky jsem neuměla ovládat... no hrůza. Jediné, co mě udržovalo, byli moji rodiče, kamarádka D. z jiné školy, se kterou jsem se seznámila v hudební škole. Ta se mi nikdy nesmála, jakž takž jsem jí vysvětlila, že mám problém s „nervy“ a snažila se tiky schovávat. Díky ní jsem se přes 2. stupeň dostala, zvýšila mi sebevědomí a uměla se se mnou smát. Ve škole jsem ale zatím zažívala peklo. Seděla jsem v poslední lavici, protože jsem se naštvala na M. a nechtěla jsem s ní už sedět – samozřejmě to vzbudilo další povyk. Nikdo mi neodpověděl na pozdrav, tak jsem ani pak nikoho nezdravila. Pamatuji si, jak jsem se silnými bolestmi břicha vstoupila do třídy, prošla kolem první lavice, koukala do země. Následovala nekonečně dlouhá chvíle, než jsem došla ke své lavici vzadu. Dala jsem si batoh na druhou židli, protože se mnou nikdo nechtěl sedět. Čekala jsem. Čekala jsem na zvonek na přestávku, na zvonek poslední hodiny. V těch chvílích mi byli opět obrovskou oporou rodiče, se kterými jsem si psala smsky a „pomlouvali“ jsme spolužáky. Taťka o sobě z legrace říkával, že se už narodil s maturitou. Proto jsem mu napsala jako odpověď - „Já vím, oni jsou úplně pitomí, oni se nenarodili s maturitou“. Jenže kolem šla, promiňte mi ten výraz, stará čarodějnice, kterou jsme měli na supl. Sebrala mi mobil a přede všemi to přečetla... slzy se mi draly do očí, ale překonala jsem je. To bylo takové moje malé vítězství – překonávat bolest a snášet rány.

tn_obrazek_602.jpg

Diskutujte nad tématem tohoto článku

Příspěvky diskuse

Diskuzní formulář s foto

Nahrát soubory ke stažení



Partneři a sponzoři

Slezská diakonie Asociace poskytovatelů sociálních služeb ČR A - FORUM CS Age Management o.s. eBRÁNA

© 2017, ŠEDESÁTKA, o.p.s. – všechna práva vyhrazena

Prohlášení o přístupnosti | Podmínky užití | Ochrana osobních údajů | Mapa stránek

Webové stránky vytvořila eBRÁNA s.r.o. | Vytvořeno na CMS WebArchitect | SEO a internetový marketing

Nahoru ↑