Tourett a já - část první

Barca728 29. 9. 2014

Ahoj všichni, kdo tyto řádky čtete. Nemyslím si, že by z tohoto mohla vzniknout kniha, ale mám v sobě myšlenky, které jsem nikomu neřekla a možná je čas se otevřít. Nebo je aspoň dát na papír. Třeba si to někdo jednou přečte.
Roku 1994 jsem se narodila dvěma úžasným lidem. Tuším, že to bylo pět minut po jedné hodině odpoledne, když si moje mamka vzala na bedra takovou zátěž, jakou jsem já :-). Moje mamka je ta nejúžasnější osoba na světě, co znám. Jasně, máme i své těžší chvilky, ale tak už to bývá. Nikdy to se mnou nevzdala, i když jsem jí kolikrát řekla věci, kterých nikdy nepřestanu litovat. Je dobrosrdečná, veselá, nedělá si legraci z věcí, které jiným přijdou malicherné, a vždy tu pro mě byla a vím, že ať už se stane cokoli, vždycky bude. Můj taťka – to je nejlepší chlap na týhle planetě. Dodává sílu, i když vy sami už jste to vzdali, rozesměje, když je vám nejhůř a je neuvěřitelně šikovný. Těmahle skvělým lidem jsem se narodila.
Tehdy jsme bydleli u babičky, tedy v dvougeneračním domku – dole prababička a nahoře babička, děda, rodiče a já ve dvou místnostech s kuchyní. Z té doby si pamatuju jen jednu věc. Stála jsem v obýváku/ložnici na posteli a dívala se, jak rodiče spěchají. Jeli opět do porodnice, aby se narodila moje mladší sestřička. Přijeli jsme na návštěvu, bylo to malý, skoro holohlavý a v nákupním košíku :-). S ní jsem prožila nádherný dětství. Od her na žraloky až po rvaní, kdy jsem jí vylomila mléčný zub. Už v té době s ní byly problémy (:-)), měla delší vlasy, takže hrála vždy princeznu a já prince – to není moc spravedlivý :-). Před spaním jsme hrávaly „Abecedu“ a „Byl jednou jeden...“, do teď na to před spaním vzpomínám. Přišla první třída, druhá, třetí... a to byl začátek všeho.
Chodila jsem na ZŠ u nás ve škole, cca 5 minut cesty od našeho domu. Od první do třetí třídy jsem měla báječnou paní učitelku třídní. To byla jednoznačně nejlepší učitelka, kterou jsem kdy měla. Jako každý ve třetí třídě jsem i já jela na školu v přírodě. Byl teplý den a my jsme měli hrát jakousi hru, kde se všichni rozprchli po louce. To bylo něco! Hory, poprvé jinde než doma na zahradě, kamarádi, hry, zábava...až se mi z toho začalo chtít neustále mrkat a pohazovat rukama. Nešlo to jinak, prostě jsem musela. Mrkat a zamačkávat víčko, co nejvíce to šlo. Dále trhavými pohyby hýbat zápěstím...všimla jsem si udiveného pohledu paní třídní. Proč se na mě tak dívá?... Už si přesně nepamatuji, co bylo potom. Projezdila jsem s rodiči několik měst a několik psychologů, psychiatra a doktorů.
Čekání. Neskutečně dlouhá doba v čekárně u pana doktora na dětské neurologii. Konečně jsme mohly s mamkou vejít do ordinace. Vzpomínám si na velký stůl u sestřičky a monitor, který měli s doktorem společný, jen si ho otáčeli. Vešly jsme do ordinace, kde za stolem seděl usměvavý pan doktor, naproti stálo lehátko, naproti němu okno a na něm pověšená nafukovací modrá hvězda. „Copak tě trápí?“ Co na takovou otázku může dítě odpovědět? Já jsem se měla fajn, to jen okolí si myslelo, že se mnou není něco v pořádku. Lehla jsem si na lehátko jen v kalhotkách a košilce a čekala, co bude. Pan doktor vzal kladívko a ve směru kříže mi s ním míhal před očima. Já jsem jako vzorná pacientka sledovala. „Dotkni se zavřenýma očima ukazováčkem nosu.“ Dobře, proč ne. Tuším, že jsem se trefila přesně na špičku! „A teď na koleno.“ Zase perfektní. Nevím, jestli to, co přišlo, bylo za odměnu, nebo za trest. Vzal dlouho špejli, kterou mě začal šimrat na břiše. Hrůza. Do teď se mi z toho zvedá kufr. Skoro v mdlobách jsem pozorovala, jak se pomalu, ale jistě, přesouvá k chodidlům. A hned přejel dvakrát po každém!!! Z milosrdenství jsem mohla vstát a projít se po ordinaci. Nakonec jsem musela předvést něco z těch tiků, které mě můj mozek nutil dělat. Dostala jsem léky na zklidnění něčeho, co ani nevěděli, co je. Vím, že to nebyla ničí chyba, že si se mnou nevěděli rady. A tak jsem denně s nechutí užívala odporný granule Dologran a ještě hnusnější sirup.
Moje takzvané tiky vyvolalo cokoli. Když jsem měla z něčeho strach nebo radost, můj „přítel“ Tourett mi toho nadělil spoustu. Od trhání ruky, prstů, mrkání, úšklebků, vyplazování jazyka až po opakování slov. Na dvě slova do smrti nezapomenu, byť jsou jakkoli směšná a nesmyslná - „kat“ a „koj“. Z toho potom komolením vzniklo opakování písmene „K“ v jakékoli větě. Dodnes je to moje nejneoblíbenější písmenko. Vybavuje se mi jedna scéna ze školy, kde mi spolužačka, se kterou jsem v tu dobu měla spor, napsala na papírek, který za každým slovem obsahoval „k“... ale o škole až potom.

Foto 90

Diskutujte nad tématem tohoto článku

Příspěvky diskuse

Diskuzní formulář s foto

Nahrát soubory ke stažení



Partneři a sponzoři

Slezská diakonie Asociace poskytovatelů sociálních služeb ČR A - FORUM CS Age Management o.s. eBRÁNA

© 2017, ŠEDESÁTKA, o.p.s. – všechna práva vyhrazena

Prohlášení o přístupnosti | Podmínky užití | Ochrana osobních údajů | Mapa stránek

Webové stránky vytvořila eBRÁNA s.r.o. | Vytvořeno na CMS WebArchitect | SEO a internetový marketing

Nahoru ↑