Tourett a já - část čtvrtá

Barca728 26. 10. 2014

Děti mi jejich nenávist dávaly více či méně najevo. M. se mi smála do očí a ukazovala na mě zuby, protože v té době jsem je já ukazovala jako tik až po dásno. V., kdykoli mluvil, vrtěl hlavou – tak jako já, můj tik byl třesení hlavou, přeháněl to, abych to viděla. Jednou na přírodopise se zeptal učitelky, brali jsme zrovna anatomii člověka, kdy budeme brát nervovou soustavu a poruchy – tiky. Debil. Připadala jsem si jako nechtěná, hnusná, odporná... nikdo ve škole mne neměl rád, a to není, prosím Vás, sebelítost, to je bohužel strohý fakt. Utrpení bylo na tělocviku, když jsme měli tvořit dvojice, samozřejmě, že se mnou nikdo nechtěl být.

Jednou si mne třídní zavolala do kabinetu, chtěla mne přesadit do první lavice, abych tam nebyla tak sama. Takže jsem skončila před V. Po několika týdnech jsem ji poprosila, aby mě přesadila o lavici vpravo. Před mou budoucí kamarádku K. Na začátku osmé třídy jsem se seznámila s mladší spolužačkou, šla na mě puberta, už jednou jsem byla odlišná, tak proč ne víc – nastala moje soukromá éra širokánských kalhot, rovnátek a barevných vlasů. Připadala jsem si výjimečná, ale okolí si to asi nemyslelo. No tedy určitě ne. Paradoxně zrovna v ten čas jsem se seznámila s mým nynějším přítelem, který je o rok mladší, a my s T. jsme chodily k nim do třídy. Zbytek osmé třídy jsem se kamarádila s K., jejíž rodiče se znali s mými. Myslím, že třída ani ji neměla moc v lásce, protože byla o rok starší a neměla potřebu chovat se tak, jako oni, a hlavně – bavila se se mnou.

Moje tiky byly nepatrně lepší, ale jak už jsem psala, přišly Vánoce, narozeniny...stačilo, abych dostala k narozeninám nový mobil, a svých tiků jsem se zbavovala měsíce. Hrozně jsem se v té době bála, že navždy zůstanu sama, že mě nikdo nebude chtít. Kdo by taky chtěl takovou obludu, že jo. Asi to bude znít dětinsky, ale opravdu se v té době nenašel ve třídě nikdo, kdo by mne měl rád, pominu-li K. Blížilo se pololetí deváté třídy a třídní učitelka se ptala, kam bychom chtěli jít. Já jsem řekla, že bych ráda šla na Pedagogické lyceum a zezadu se ozvalo „Hmmm, tak to tam nejdu“. Dobré, že? Nemohla jsem se dočkat konce devítky, doufala jsem, že s koncem základní školy skončí i moje trápení. Při rozdávání vysvědčení mi třídní řekla, že je ráda, že jsem se konečně našla a že mi do života přeje jen radost. Slíbila jsem si, že už nikdy nikomu v nové třídě na střední neřeknu, co se mi dělo. V té době jsem jezdila na neurologii dvakrát nebo jednou do roka, tiky se zlepšily a naučila jsem se je jakž takž korigovat. Nikdy nezmizely a nezmizí a do konce života si s sebou budu nosit šrámy na duši, do dnes jsem hodně citlivá, ale jen tak někdo mne už nezlomí. Nevadí mi vůbec pohledy okolí, a co si o mne lidé myslí, je mi to opravdu šumák – zvyk ze základky, protože tam mi nic jiného nezbylo. Měla jsem brečet? Aby ze mne byl ještě větší fackovací panák? Ne, musela jsem se obrnit.

Při nástupu na střední jsem už měla docela zdravé sebevědomí, měla jsem za sebou první lásky, které byly, světe div se, opětované. Sice nevydržely dlouho, jak už to tak bývá... ale dva kluci se do mě opravdu zamilovali, jen každý ten „vztah“ nevydržel. Nastoupila jsem na školu u nás ve městě. Zhruba v půlce prváku jsem se seznámila s jednou místní partičkou, bohužel ochladly moje vztahy s D., mojí tehdejší nejlepší kamarádkou, čehož teď hodně lituji... ale na druhou stranu, zamilovala jsem se do jednoho kluka. Říkala jsem si, že by mne určitě nechtěl, jenže víno z krabice s kolou udělalo svý, pozvala jsem ho k nám domů, že u nás může přespat. Zamilovala jsem se do něj hrozně, ale myslela jsem si, že to nevyjde... nakonec jsem ho pozvala i druhý večer k nám i třetí... a pak jsme spolu začali chodit. Paradoxně to, co jsem si myslela já (že mě nebude chtít) si on myslel taky :-). Touretta jsem se snažila skrývat, co nejvíce to šlo, protože jsem ho nechtěla ztratit... když jsem mu o tom nakonec řekla, naopak pozorně poslouchal a myslím si, že mě do teď obdivuje, že jsem byla silná a dokázala si tím vším projít. Nikdy jsem mu o tom nedokázala říct všechno, protože do teď je to strašně ponižující... ale přečetl si tyto řádky a přesto se mnou zůstal.

Na neurologii jsme s mamkou přestaly jezdit, když mi bylo 18. Doktor řekl, že to nikdy nevymizí, ale je to o hodně lepší (aby ne, taky jsem to skrývala). I teď, když toto píšu, mám občas nutkání zaškubat rukou, protože bolestné vzpomínky vyvolávají emoce, což vyvolává tik, a tak dále, však už to znáte. Slova, která potřebuji říct, říkám v duchu se zavřenou pusou, nebo když jsem sama. Ano, opravdu to jde. Mí nejbližší to poznají, ale okolí ne. A to jde.
Vždy jsem se bála, že mne nikdo nebude mít rád. A přitom? Mám skvělou rodinu, umím hrát obstojně na housle, před nedávnem jsem úspěšně odmaturovala a začala jsem studovat na Pedagogické fakultě. Mám tak dlouhé vlasy, jak jsem si přála, mám doma psa, kterého miluji nade vše a on (myslím si, že i bez kusu buřtu) miluje mne. A kouzla? Ta nepotřebuji, protože už mám konečně ráda život takový, jaký je. I když jsem si kvůli nevědomosti dětí a učitelů prožila doslova peklo. Tourett mne bude navždy provázet životem, ale umím si s ním poradit. Mám podle doktorů tu lehčí verzi, takže to jde.

A co ti lidé, kteří mají těžší verzi, a nejde to? Neodsuzujte je. Mají to v životě mnohem horší než já a Vy, obzvláště pokud žijí v prostředí, které je takové, jako byl můj dětský kolektiv. Povědomí lidí o Tourettově syndromu by mělo být větší. Znám dva lidi od nás z města, kteří jím trpí, a nedovedu si představit žít jejich život. Protože jejich tiky jsou vidět hodně. Ať už to čtete kdokoli – pokud někoho takového doma máte, ukažte mu, že ho milujete takového jaký je. Že není o nic víc horší, než kterýkoli jeho spolužák či kolega z práce. Že pro něj budete vždy oporou a že ho v ničem nenecháte. Tak jako tohle rodiče ukázali mně.

A pokud to čtete Vy, co Tourettův syndrom máte... nebojte se. Nejsme v tom sami :-).

Barbora

Foto 90

Diskutujte nad tématem tohoto článku

Příspěvky diskuse

Diskuzní formulář s foto

Nahrát soubory ke stažení



Partneři a sponzoři

Slezská diakonie Asociace poskytovatelů sociálních služeb ČR A - FORUM CS Age Management o.s. eBRÁNA

© 2017, ŠEDESÁTKA, o.p.s. – všechna práva vyhrazena

Prohlášení o přístupnosti | Podmínky užití | Ochrana osobních údajů | Mapa stránek

Webové stránky vytvořila eBRÁNA s.r.o. | Vytvořeno na CMS WebArchitect | SEO a internetový marketing

Nahoru ↑