Toulky Knihou XIV. – O IDENTITĚ, RITUÁLECH A MIKROEKONOMII (Gen 17 a Mt 6,19-34)

Trabant 28. 12. 2014

PRVNÍ KNIHA MOJŽÍŠOVA (GENESIS): KAPITOLA 17 (STARÝ ZÁKON)

Přečtěte si, prosím, nejprve sami, uvedenou pasáž.

Pokud nemáte Bibli v knihovně, můžete použít on-line text na http://www.biblenet.cz/

Vzpomínáme si, jak předminule, v 15. kapitole, Abram reagoval na Boží výrok o své odměně? Ukřivděně upozorňoval na svou bezdětnost. V dnešní, 17. kapitole, už nebere Boží slib na lehkou váhu, ale padá na tvář a tak vyjadřuje úctu – a vděčnost. Jsme svědky jednoho z klíčových momentů Abramovy víry. Momentu, v němž Abram již nenamítá, nekombinuje, nesmlouvá – ale cele důvěřuje, odevzdává se, čeká. Abramovo někdejší vyjití z kaldejského Uru, vyjití z Cháran, egyptská zkušenost, peripetie s Lotem, marné očekávání syna, zážitek s „řezáním smlouvy“, selhání s Hagar, to vše zanechalo stopy na Abramově životě i víře a přetavilo se v klíčový okamžik důvěryplného odevzdání. Nyní je Abram připraven přijmout zaslíbeného syna, stát se symbolem poslušné víry pro všechna příští tisíciletí. Všechno, co v životě prožíváme, formuje naše rozhodování, naši víru i nevíru, důvěru i nevěru. Naše minulost hovoří do přítomných rozhodování, která nasměrují budoucnost. Všimněme si, že minulost Abrama, ikony poslušné víry, nebyla vždy ideální. Všimněme si Abramova sestupu do Egypta, jeho egyptského podvodu, jeho netrpělivosti v 15. kapitole a jeho dobrodružství s Hagar. Ani naše minulost není jen bílá – není však ani neproniknutelně černá. Stejně jako tu Abramovu, i tu naši minulost může Bůh přetavit do nové skutečnosti, nového jména a nové budoucnosti. Jako se z Abrama stává Abraham, stejně i z nás, abramů 21. století může Bůh učinit abrahamy, navzdory naší všelijak proklopýtané, poslepované a poznamenané minulosti.

Abram již není Abram, ale Abraham. Z pohanského jména poukazujícího k babylónskému božstvu Bélovi, jinak známému pod jménem Baal, dostává jednoduchou úpravou jméno označující toho, kdo je nosí, otcem národů. S novým jménem přichází do starého života nová identita, s novou identitou se pojí nové kultické znaky – především obřízka. Ve starozákonní době, výrazně patriarchální a maskulinní, se jako vnější znak příslušnosti k abrahamovské identitě a abrahamovské víře bude od změny jména používat odstranění předkožky pohlavního údu. Ve srovnání například s dodnes platným africkým rituálním prodlužováním krku nebo nepřiměřeným zvětšováním rtů či ušních boltců nejde o tak kruté opatření, jak by se nám mohlo zdát, nemluvě o pozitivním hygienickém dopadu. Rozhodně pochopme: ve starozákonním světě Předního Orientu se kult nutně projevuje vnějšími znaky. Subtilnější „obřízku srdce“ přinese až křesťanství, jako promítnutí kultu do jiné, modernější kultury.

Abraham je Abrahamem sotva několik minut a už se v něm projeví starý Abram: „Cožpak bude Sára rodit v devadesáti?“ Nenechme se ukolébat novou identitou: Ať se jmenujeme Abraham, Karel, František nebo třeba Helena, vždycky v nás přežívá ten starý abram, neseme v sobě své adamovství i své evinství. Vědomé odevzdání se důvěře Bohu z nikoho pozůstatky starého přitakání hadovi nevygumuje – ale poskytne vnitřní svobodu se v síle toho nového tomu starému vzepřít.

Abram nakonec obřeže všechny muže ve své domácnosti – tedy kmeni. Na počátku abramovsko-abrahamovského příběhu se z Cháran vydávají Abram a Lot. Uprostřed příběhu už na Boží zavolání čeká celé společenství kaldejských exulantů na kanaánské vysočině.

EVANGELIUM PODLE MATOUŠE, KAPITOLA 6, verše 19 – 34 (NOVÝ ZÁKON)

Přečtěte si, prosím, nejprve sami, uvedenou pasáž.

Novozákonní texty obvykle nemají souvislost se starozákonním textem příslušného dílu Toulek.

Otevíráme prostě vždy po jednom textu ze Starého a Nového zákona, jak jdou za sebou.

Pokud nemáte Bibli v knihovně, můžete použít on-line text na http://www.biblenet.cz/.

V názoru na zabezpečení života se s novozákonním pochopením podstatně rozcházejí nejen ekonomické učebnic, ale i předvolební kampaně. Náš dnešní text totiž tvrdí, že zárukou existenční jistoty není stav úspor a rozumné investice, ale důvěřivé spoléhání na Boží péči. Některé severoamerické křesťanské denominace vnímají vztah s Bohem jako podmínku prosperity a bohatství jako Boží požehnání. Nic ovšem není dnešnímu textu vzdálenější, než toto pojetí (jeho zástupcem byl např. i u nás známý Dale Carnegie).

Matoušovský text nehovoří nic o tom, že by praktikovaná důvěra vůči Bohu, spoléhání na Boha, přinášela bohatství či finanční nezávislost. Mezi řádky můžeme číst pouze o svobodě – osvobození od touhy sebezajistit se, touhy nashromáždit pod sebou finanční polštář a strávit tím život, aby pak měnová reforma prokázala, že ten kamenný hrad, na který jsme tak pyšní, byl vlastně z písku.

Co si odnést z tohoto těžkého, až nepříjemného novozákonního místa do ekonomické tísně pseudokapitalismu postkomunistického Česka 21. století?

Předně: I když zahradíme bídě dveře, umí přijít oknem, komínem, budoucí kalamita může odnést celou stavbu a může se stát, že zůstaneme bez prostředků, s promarněnými léty věnovanými sebezajišťování. Budoucnost neleží v našich rukou, v Božích ovšem ano. Můžeš strávit život zaopatřováním, můžeš odcházet ze světa zaopatřený a s dobrým pocitem, že jsi zaopatřil příští generace svého rodu – a přesto můžeš při odchodu zjistit, že zaopatřováním jsi promarnil čas, který bylo možné věnovat hodnotnějším aktivitám.
Text druhé části 6. kapitoly Matoušova evangelia není výzvou k zahálce, výzvou k nezodpovědnosti, výzvou k bezstarostnosti. Je apelem na vnitřní svobodu od shánění, apelem na vnitřní svobodu od hromadění, apelem na vnitřní svobodu od strachu z ekonomického selhání.

Celý svůj život balancujeme na tenkém útesu, na rozhraní dvou oceánů času – minulosti a budoucnosti. Jen přítomnost je nám vyhrazena, jen sérii okamžiků máme k dispozici pro svá rozhodování. Minulost nezbývá, než odevzdat Bohu, nechceme-li se v ní utopit. Proč bychom měli jinak naložit s budoucností? Neznáme okolnosti a podmínky svého budoucího stáří, okolnosti a podmínky budoucího života svých dětí a vnuků. Kde bereme tu destruktivní jistotu, že budeme a budou potřebovat naše budoucí peníze víc, než náš přítomný čas, přítomný vztah, přítomné sebesdílení?

Druhá část 6. kapitoly Matoušova evangelia není příkazem ani zákazem. Je jen nabídkou alternativy, nabídkou vnitřní svobody, nabídkou k přemýšlení, k domýšlení – a pro ty, kdo pochopí a rozhodnou se, nabídkou k realizaci.

Těším se na vás příště!

Váš Trabant

Diskutujte nad tématem tohoto článku

Příspěvky diskuse

Diskuzní formulář s foto

Nahrát soubory ke stažení



Partneři a sponzoři

Slezská diakonie Asociace poskytovatelů sociálních služeb ČR A - FORUM CS Age Management o.s. eBRÁNA

© 2017, ŠEDESÁTKA, o.p.s. – všechna práva vyhrazena

Prohlášení o přístupnosti | Podmínky užití | Ochrana osobních údajů | Mapa stránek

Webové stránky vytvořila eBRÁNA s.r.o. | Vytvořeno na CMS WebArchitect | SEO a internetový marketing

Nahoru ↑