Toulky Knihou XII. – O ŘEZÁNÍ SMLOUVY, OČÍCH A ZUBECH (Gen 15 a Mt 5,38-48)

Trabant 15. 12. 2014

PRVNÍ KNIHA MOJŽÍŠOVA (GENESIS): KAPITOLA 15 (STARÝ ZÁKON)

Přečtěte si, prosím, nejprve sami, uvedenou pasáž.

Pokud nemáte Bibli v knihovně, můžete použít on-line text na http://www.biblenet.cz/

Sledovali jsme Abramovu cestu z kaldejského města Ur až na palestinskou vysočinu, se zastávkou v Cháran, s ustrašenou objížďkou přes Egypt, s rodinným rozchodem v Negebu a s vítěznými lokálními bojůvkami. Abram je připraven „zapustit kořeny“, již našel životní prostor a bude jej nadále užívat k prospěchu své rodiny. Přišel do země, kterou mu Bůh slíbil před vyjitím z Cháran, a třebaže mu v ní nepatří ani hrouda, je dost velká a řídce osídlená na to, aby v ní mohl spokojeně žít. Totiž – kdyby měl zajištěného dědice. Kdyby měl syna. Když vycházel z Cháran, slíbil mu Bůh, že jej učiní velkým národem. Jenže má-li z vás vyrůst národ, nutně potřebujete udělat první krok: mít následovníka, dítě, ve starozákonním světě raději syna. Léta ubíhají, Abram i jeho žena Sára stárnou a touha po dítěti, synovi, který by „převzal štafetu“, se zdá definitivně nenaplněná. V této situaci Abram znovu slyší Boží hlas: „Nic se neboj, Abrame, já jsem tvůj štít, tvá přehojná odměna“.

Abram – stejně jako my, abramové 21. století – spíše než Boží řeč slyší vlastní pochybnosti: „Co mi chceš dát? Jsem stále bezdětný“. Mezi řádky můžeme číst nedůvěru, zklamání, neúspěch. V Božím zaslíbení – já jsem tvůj štít, tvá odměna - je přece obsaženo naprosto vše, co si lze představit – a ještě mnohem víc. Abram je však naplněn svou představou o tom, co a kdy má pro něj Bůh udělat – potřebuje syna a nejlépe hned, vždyť „včera bylo pozdě“. I my máme tendenci odsunout Boží dlaň nabízející naprosto vše jen proto, že na ní dost zřetelně nevidíme to, co bychom si nejvíc přáli – přitom by stačilo se pozorně podívat.

Syn je ve starozákonním prostředí jistotou pro budoucnost, zárukou klidného dožití, zárukou přežití rodu. V Abramově touze po synovi můžeme pocítit stín nedůvěry vůči Bohu – touhu zajistit se po svém, jaksi „po lidsku“. Jakoby ten dávný had přišel s rýčem a zasadil před Abrama stejný stromek, z jakého kdysi oslovil v tom dávném divadle Evu. Strom, z něhož se trhá rozhodnutí.

Na výron Abramových pochybností odpovídá Bůh tak, že mu ukáže hvězdnou oblohu a slíbí mu stejně početné potomstvo, jako je hvězd na nočním nebi. Abram Bohu uvěří a je mu to „připočteno jako spravedlnost“. Vzpomínáte na prastaré divadlo z prvních kapitol? Na význam důvěry? Důvěra vůči Bohu je tím, oč tu jde – Abramovi, nám, mně, tobě – odolat pokušení utrhnout si své řešení ze stromu, který je vždy pohotově po ruce, odolat pokušení skrytému v hadově nabídce „budete jako Bůh“.

Abram dostává ještě formální ujištění. Bůh s ním uzavře smlouvu formálním postupem, tehdy obvyklým u významných smluv. Starozákonní smlouva se (tak skutečně zní onen hebrejský výraz) „řezala“. Rozpůlilo se zvíře a obě smluvní strany prošly mezi jeho neporušenými polovinami. Abram však mezi polovinami zvířete neprochází – Abram se nezavazuje, zavazuje se Bůh, je to jednostranný závazek. Abramovi přísluší pouze povinnost smlouvu chránit – odtud Abramovo odhánění dravců od rozpůlené krávy, kozy, berana, hrdličky a holouběte. My můžeme svou důvěru vůči Bohu pouze opatrovat, dbát na ni, uvědomovat si ji – ale smluvní závazek má Bůh vůči důvěřujícímu, ne důvěřující vůči Bohu. My také jsme i v české legislativě zavázáni zákonem vůči svým dětem – ne ony vůči nám, přesto stojíme o jejich důvěru a víme, že na ní musíme spolupracovat – i děti mají svůj díl odpovědnosti za budování vztahu důvěry se svými rodiči.

V životě osob, rodin i národů jsou světlá i temná období. Rozjitřelý Abram najednou dostává neurčitý strach – jakoby tušení, že po třech generacích uvázne jeho rod na několik staletí v Egyptě – aby odešel ze své návštěvy výrazně bohatší o majetek i zkušenosti, stejně jako Abram po své egyptské anabázi, jak mu Bůh vysvětluje. Nakonec se objevuje dýmající pec a ohnivá pochodeň prochází mezi rozpůlenými kusy – to Bůh slavnostně uzavírá, tedy „řeže“ smlouvu s Abramem – a jeho potomstvem, tedy i mnou, tedy i tebou.

Až před nás zase s pohvizdováním přijde ten neúnavný beznohý zahradník a s rýčem a stromečkem, vzpomeňme si, jak kdysi na vysočině nad Jordánem „řezal“ Bůh smlouvu s Abramem - a s námi.

EVANGELIUM PODLE MATOUŠE, KAPITOLA 5, verše 38 - 48 (NOVÝ ZÁKON)

Přečtěte si, prosím, nejprve sami, uvedenou pasáž.

Novozákonní texty obvykle nemají souvislost se starozákonním textem příslušného dílu Toulek.

Otevíráme prostě vždy po jednom textu ze Starého a Nového zákona, jak jdou za sebou.

Pokud nemáte Bibli v knihovně, můžete použít on-line text na http://www.biblenet.cz/.

Oko za oko a zub za zub! Kolik dnešních obětí trestných činů by toto starozákonní ustanovení potěšilo! Rozhodně by ovšem nepotěšilo rodiny pachatelů. I Harry Potter přiznává, že by malému Malfoyovi občas nejraději hrubě ublížil, jenže: „…on ten Malfoy má taky matku, která ho má ráda“.

Jak si umíme pospíšit s rozsudkem a odsudkem, když se někdo dotkne nás – a jak spoléháme na milosrdenství a odpuštění, když se někoho dotkneme my a má na nás dopadnout odplata! Bereme se totiž příliš vážně. Nastavit druhou tvář není výzva k tomu, abychom se nechali týrat – ale abychom nejednali se zlým tak, jako on s námi. Starozákonní odplata znamená: na hrubý pytel hrubá záplata. Novozákonní odplata ale není mariášovské trumfování – ty mně „flek“, já tobě „re“. Uplatněním starozákonní zásady uvedeme do chodu spirálu tragédií, která může procházet několika generacemi. Novozákonní odplata působí jako písek na oheň. Ublížili ti? Podívej se na potlučeného Ježíše přitlučeného na kříž, který může zničit jedním slovem každého ze svých vrahů, ale neudělá to, kvůli nám – i kvůli nim. Podvedli tě? Využili tě? Ty jsi získal víc.

Nastavení druhé tváře je výraz důvěry vůči Bohu. Neumíme to, zdá se nám to příliš. Přesto – nastavit druhou tvář není povinnost, je to možnost. Alternativa. V novozákonním prostředí se totiž nehodnotí výkon, ale snaha vycházející z důvěry.

Jsou věci, které mají smysl, i když se zdají nesmyslné. Milovat nepřítele a nastavit druhou tvář – to tady na zemi nemůže fungovat. Oko za oko se tady zdá lepší cestou. Ne vždy je ale nutné, aby věci fungovaly. Někdy stačí chtít začít je dělat tu a tam jinak – a i když to třeba chvíli potrvá, než jim začneme přicházet na chuť, změníme tím víc, než si možná myslíme – v sobě i v druhých.

Těším se na vás příště!

Váš Trabant

Diskutujte nad tématem tohoto článku

Příspěvky diskuse

Diskuzní formulář s foto

Nahrát soubory ke stažení



Partneři a sponzoři

Slezská diakonie Asociace poskytovatelů sociálních služeb ČR A - FORUM CS Age Management o.s. eBRÁNA

© 2017, ŠEDESÁTKA, o.p.s. – všechna práva vyhrazena

Prohlášení o přístupnosti | Podmínky užití | Ochrana osobních údajů | Mapa stránek

Webové stránky vytvořila eBRÁNA s.r.o. | Vytvořeno na CMS WebArchitect | SEO a internetový marketing

Nahoru ↑