Rozpaky

Marta Štablová 11. 10. 2014

Rozpaky


U vchodových dveří panelového domu zazvonil zvonek v našem bytě. Zvedla jsem domácí telefon u dveří a ozvalo se: „máte balík!“ Protože jsme jej očekávali, zeptala jsem se, „za kolik“? Doručovatelka mi řekla cenu, vzala jsem peněženku a šla jsem k výtahu. Jako naschvál jsem musela dlouho čekat, nerada někoho zdržuji. Všechny dveře cestou od výtahu byly otevřeny. Domovnice zrovna dělala úklid. Jinak je vše uzavřeno a do domu se dostaneme za pomoci čipu, nebo přes telefon.

Byla jsem v hale a šla proti mně osoba, která nesla něco v ruce. Myslela jsem, že je to doručovatelka. Ptala jsem se, „to je pro mne“? V tom jsem si všimla, že za ní šel malý psík a vzala jej do náruče. Byla to pro mne neznámá sousedka. Asi ze strachu, že jsem ji vyděsila otázkou. Odpověděla mně: „vám asi donese také balíček“! V ten moment jsem zjistila, že pochybuje o mé inteligenci, takovou ostudu jsem si dávno nesekla. Byla tak zděšená, že popadla psíka, asi abych jí ho omylem nesbalila. Netušila, že mne zradil zrak. Těžko se člověk se zrakovým handicapem, orientuje. Ostuda je hned. To ještě neví, jak psy miluji.

Zdivočelá jsem stála před vchodem a bylo pokračování. Vidím barvy a obrysy, kolem nějací lidé, ale nikde nebylo poštovní auto. Žena správce domu se vybavovala s koštětem v ruce s lidmi kolem. Najednou se objevila doručovatelka a vytahuje k podpisu lejstro. V rychlosti ji pravím, co jsem provedla, jak jsem vyděsila sousedku. Opáčila, „však máte „brýlky,“ tak musíte vidět!“ Přítomným jsem rozveselila tváře, uchichtávali se. Když jsem jí řekla, jak poznávám lidi podle oblečení a hlasu, začala se omlouvat. A veselí utichlo. Jen jsem dodala: „jsem ráda, že aspoň tolik vidím, nepřála bych to nikomu.“ Ona na to: „to se nedivím, to bych nechtěla“! Ještě jsem ji požádala, aby mi držela prst v místě, kam mám podepsat příjem zásilky. Zaplatila jsem sumu a odkráčela jsem. Ti, co stáli před domem už ví jak na tom jsem. A si je i mrzelo, že jím mé chování přišlo k smíchu. Nic si z takových situací nedělám, ráda je ještě okořením. Směji se sama sobě. Jen bych ráda vysvětlila ženě z našeho „věžáku,“ že nejsem blázen. Bydlíme v domě teprve rok a půl, takže se všichni neznáme. Večer jsem telefonovala mé zcela nevidomé kamarádce, co jsem zase provedla. Prodloužily jsme si smíchem opět o něco život.


Marta Štablová 18.6. 2007

Foto 90

Diskutujte nad tématem tohoto článku

Příspěvky diskuse

Diskuzní formulář s foto

Nahrát soubory ke stažení



Partneři a sponzoři

Slezská diakonie Asociace poskytovatelů sociálních služeb ČR A - FORUM CS Age Management o.s. eBRÁNA

© 2017, ŠEDESÁTKA, o.p.s. – všechna práva vyhrazena

Prohlášení o přístupnosti | Podmínky užití | Ochrana osobních údajů | Mapa stránek

Webové stránky vytvořila eBRÁNA s.r.o. | Vytvořeno na CMS WebArchitect | SEO a internetový marketing

Nahoru ↑