Rozhovor o ''moderních plusácích'', výpočetní technice i o Šedesátce

Přibližně v polovině září se nám podařilo zastihnout naši patronku Pavlínu Filipovskou. Udělala si na nás čas a výsledkem je velmi milé a velmi lidské povídání o tom, jak vnímá dnešní svět a co si myslí o vztahu celé společnosti k lidem, kterým je o trošku víc.

Společně s námi se můžete dočíst, jaký je její vztah k dcerám i vnoučatům, k moderní technice nebo o tom, co ji v současné době zaměstnává.

A dopředu vám můžeme prozradit, že patronkou projektu Šedesátka se stala velmi ráda.

  • První otázka nemohla být jiná - co Vás spojilo s projektem Šedesátka a proč jste se rozhodla být patronkou tohoto projektu?

Celý projekt se mi líbí. Mám dojem, že naše řady  - nás, kteří se dožíváme vyššího věku - houstnou, přibývá nás. Svědčí to o tom, že jsme na světě rádi, že jsme životaschopní.

Kalí nám to jedna jediná věc. My, kteří jsme na světě už nějaký čas, máme zkušenosti a leccos víme, ale jsme zároveň velmi citliví, vnímaví. Možná vnímavější, než mladí, kteří dnes nemají moc času a často vnímají jen to, co si vytkli za úkol.

My jsme přeci jenom byli zvyklí na dobu, kdy nebyl takový spěch a mohli jsme víc vnímat svět kolem sebe. Hodně se pracovalo, ale nebyl to takový hektický kolotoč, honba za věcmi často pofiderními až zbytečnými. Takhle to připadá nám, z pohledu našich let, našeho věku.

Tuhle kategorii lidí – já jim řeknu sourostenci -  tenhle stav zraňuje. Cítíme, že společnost (a to i z vyšších míst) je vedená k tomu, aby na nás, kteří jsme se dožili let, kdy nám stát přidělí nějaký důchod nebo jedeme tramvají zadarmo, mladí trošičku koukali jako „no,no,…tohle já přesně živím“. Ale tak to přeci vůbec není. Máme za sebou léta letoucí, kdy jsme my živili je. Přivedli jsme je na svět a chtěli, aby se měli dobře. Během našeho života jsme si hodně zaplatili, hodně jsme pracovali, rozhodně to nebyla procházka borovým hájem. Tak snad máme i dnes na něco nárok nebo ne?

Víte, když už jsem zabrousila až takhle na dno, těch peněz, které jsem odevzdala například zdravotnictví je tolik, že by bylo hezké, kdybych si mohla vyjet do švýcarského penzionu na prodloužený víkend a mít balkon s výhledem na Ženevské jezero. Nechci, ale co bych chtěla je, aby se to, co požíváme, naše tzv. „výhody“, nevykládalo tak, že je to na úkor těch, kteří jsou dneska v plné síle, běhají, pracují a snaží se.

Byla bych moc ráda, kdyby společnost trochu napravila svůj pohled a názor na nás. A když ne, pojďme si alespoň říkat, že na to i ti dnešní mladí jednou přijdou. Když jim Pánbůh dá, že se taky takového věku dožijí a pak se třeba v duchu omluví.

Tohle je můj pohled na věk „plus“, a proto jsem se ráda stala patronkou projektu Šedesátka.

  • Co byste poradila lidem 50+ či  55+, jak přistupovat k životu?

Víte, je to čistě laická rada. Hovořím za sebe, své pocity i za svou dědičnou letoru. Já jsem ve své podstatě velmi optimistický člověk, jsem na světě ráda. Když mi to zdraví dovolí, chci být ještě prospěšná. A když nebudu moct pomáhat já, tak abych nebyla odkázaná na to, že někdo musí pomáhat mě.

Ale i to se stane a v takové chvíli by si lidi měli pomáhat. Můj dojem je, že dobrých vztahů mezi lidmi ubylo. Jeden na druhého nemyslí a svádí se to na to, že není čas. Ale na světě jsou přeci důležité věci, na které si čas prostě udělat musíme - na lásku, na pozdrav, na úsměv jeden druhému. Ono se pak žije líp.

Lidi by neměli propadat pocitu, že na každém kroku cítí, jak jim přibývají léta. Čas je totiž spravedlivý a roky přibývají všem. Je nás hodně, kteří najednou zničehonic zjistí, že patří do kategorie těch, kteří mají „plus, plus,plus“. Prostě že v tom nejsou sami, a když cítí potřebu společnosti, potřebu lidského souručenství, tak se to dá – při troše snahy - najít. Existují možnosti, jak se spojit a komunikovat.

Je strašně důležité, aby si lidi naslouchali, aby si povídali, aby se dovedli zasmát a aby měli touhu udělat někomu radost. Tohle jsou moje léky, takové „meducínky na bolístky“.  Nemyslete si, mě je taky někdy „ouzko“ a jsem ze sebe zklamaná, že nezvládám tolik, co jsem zvládla ještě před pěti či deseti lety.  Prostě si řeknu, že to nevadí, že mi to sice trvá o něco déle, ale nakonec to je.

  • Jak fungovaly a fungují mezigenerační vztahy ve vaší rodině?

My jsme v tomhle směru taková strašně nemoderní rodina. Do dnešní doby se asi moc nehodíme. Já si nemůžu vynachválit vztahy, které mám s dcerami i s vnoučaty. Je to asi tím, že pokračuji v tom, v čem jsem vyrůstala. Když jsem byla malá, tak jsem vnímala rodinu jako něco samozřejmého a rozhodně jako celek. Všichni jsme se rádi viděli, rádi jsme se vítali, vždycky byla pohoda.

Myslím, že tohle mnoha mladým dneska chybí. Vstupují do života, začnou s nimi cloumat různé strachy, touha po úspěchu, klidně se zadluží, jen aby měli všechno, co chtějí. Tohle dřív nebylo a v naší rodině už vůbec. My jsme vždycky měli to, co bylo nezbytně nutné. Já jsem „válečné dítě“, takže to byl boj o každou housku, o kus chleba. Když maminka něco přimastila máslem, tak to byl svátek, ale přimastila nám všem stejně. V pohodě a v lásce se dá žít v jakékoliv době, za  jakéhokoli režimu.  

Jsem optimista. Dvacet pět let toužím po tom, aby bylo líp, a ono líp je. Nestojí se fronty na mandarinky a banány, neshání se devizové přísliby. Svět se sice zmenšil, ale všechno je jednodušší. A mohlo by být ještě líp, kdyby na sebe lidi byli hodnější. Ale to je už naše kategorie „plus“ nenaučí, protože by mnozí měli pocit, že je obtěžujeme.

V pohodě, v lásce, v pevných rodinných a přátelských vztazích tkví velikánská síla. A já mám to štěstí, že jsem v takovém prostředí vyrůstala a byla vychovávaná. Moje dcery se do téhle atmosféry narodily a já jsem s nimi zacházela zrovna tak, protože jinak to ani neumím. A ony to teď předávají mým vnoučatům. A kde jim to trošičku „hapruje“, tak to opravím.

  • Jste hodně pracovně vytížená. Jaké projekty vás v současné době zaměstnávají? Máte nějaký volný čas? Jak ho trávíte?

Volného času mám dost málo. Teď je to ještě o něco náročnější, protože můj manžel si způsobil velmi ošklivou zlomeninu, takže tady mám nechodícího maroda. Taky tu mám dva pejsky, kteří chtějí pořád někam chodit. Je toho hodně a i když to chvílemi vypadá, že je nemožné to všechno zvládnout, tak se to dá a mám pocit, že mi to i prospívá. Můj mužskej tady leží v sádře, všechno sleduje a nejspíš si myslí, že jsem se zbláznila. Ale já jsem si prostě předsevzala, že to všechno musí dobře dopadnout.

Nesmím zapomenout ani na množství pracovních povinností. Pravidelně spolupracuji s českým rozhlasem a jezdím po zájezdech. Máme písničkové i besední pořady, v půli listopadu se chystáme na vánoční koncerty. Budou to takové Vánoce „plus“ - Pepíček Zíma, paní Simonová, Eva Pilarová, Viktor Sodoma. Budou to koncerty pro naše obecenstvo, které s námi vyrůstalo a jde s námi životem dál a dál.

Práce je totiž velikánský lék, život s ní je víc naplněný. A když je člověk schopen ji dělat, tak to je velikánské štěstí, dárek od Pánaboha. Všichni víme, že nečinnost je velmi nezdravá – na tělesnou schránku, na duchovní svěžest, na všecko.

  • Máte čas na vnoučata?

Teď se karta obrátila a vnoučata chodí navštěvovat dědečka. Dědeček není ten, kdo říká, jdi si umýt ručičky, počkej, já ti utřu zadek. Ne, dědeček je ten, co je vede do lesa a vypravuje jim krásně o jelenech a o srnkách. Děti ho zbožňují a teď jsou nešťastné, že dědeček leží se sádrovou nohou. Tak ho alespoň chodí navštěvovat, jsme v neustálém kontaktu.

Čas strávený s vnoučaty, je velmi náročný - fyzicky  i na hlavu. Ale ten čas si vždycky udělám, protože i to je ozdravná kúra. Děti mluví pravdu (zatím jsou ještě poměrně malí), říkají, co si myslí a mají neuvěřitelné nápady. Je to inspirativní.

  • Šedesátka je webový projekt. Jaký je váš vztah k technice? Využíváte moderní počítačové služby jako e-mail nebo skype?

Já se s technikou musím smiřovat. Například k mobilu jsem měla původně štítivý vztah. Chtěla jsem si dát kávu v kavárně, kde má být klid a jen takové ševelení. A řada lidí telefonuje. Tím jsem pohrdala. Ale člověk tomu neuteče. Naopak, v člověku se vyvine trošku závislost na technice, která kráčí mílovými kroky. Neříkám, že jí stačím, ale používám počítač, protože je to potřeba. Dnes by byl člověk úplně nemožný, kdyby se vám někdo zeptal, jakou mailovou adresu máte a vy jste se divila, že něco takového vůbec existuje. Společensky ani technicky to neustojíte.

Není možné se technice vyhýbat, takže ji samozřejmě používám. Ovšem s mírou – nejsem ten typ, že bych ráno vstala a sotva oko otevřu, že bych si šla pustit počítač. Čtu si poštu, tu odpovídám, tu zavolám. Lítám v tom, jako v tom lítáme všichni. To se nedá nic dělat.

A na druhou stranu je dobrý pocit, že člověk přeci jenom ještě dokáže držet krok a když někdo řekne webová stránka, tak se neleknete, jestli nemluví sprostě. Myslím si, že to patří k výbavě nás, "moderních plusáků“. A to jsme všichni, ne?

  •  Co byste popřála 60. a jejím uživatelům jako patronka celého projektu?

 Za prvé děkuji za ten titul - patronka. Já jsem taková zavedená kmotra knížek a teď budu ještě patronka, to je úžasný titul. Doufám, že jako patron obstojím.

Všem uživatelům Šedesátky bych přála, abychom při sobě drželi a abychom se nedali otrávit. Když se na nás bude někdo mračit nebo nás bude podezírat, že jsme tady na světě navíc, přehlédněme to. Když si někdo bude říkat „baba vleze do tramvaje a myslí si, že ji pustím, ale to se plete, protože já si tu čtu anglicky“, přehlédněme to, protože ten dotyčný „Angličan“ z Vršovic nebo z Pardubic bude taky jednou „plus“. Když bude mít štěstí a bude se sebou dobře zacházet, když se neužene. Třeba bude mít štěstí, že nebude muset čekat na to, že mu někdo v tramvaji nebo ve vlaku udělá místo. Protože to nebude potřebovat.

To bych nám všem popřála. Ať si všichni kolem nás – kteří se na nás třeba zamračí – stárnou. Ať si stárnou, ať vědí, co to obnáší, a možná že i zmoudří.  Mně se to zatím nepodařilo, pořád rozum nemám, ale všem přeju, aby stárli a chátrali ve zdraví.



Partneři a sponzoři

Slezská diakonie Asociace poskytovatelů sociálních služeb ČR A - FORUM CS Age Management o.s. eBRÁNA

© 2017, ŠEDESÁTKA, o.p.s. – všechna práva vyhrazena

Prohlášení o přístupnosti | Podmínky užití | Ochrana osobních údajů | Mapa stránek

Webové stránky vytvořila eBRÁNA s.r.o. | Vytvořeno na CMS WebArchitect | SEO a internetový marketing

Nahoru ↑