Nedospané sváteční ráno

Marta Štablová 4. 11. 2014

Nedospané sváteční ráno


Těšila jsem se, jak si polenoším ve sváteční den, který je vyhlášen státním svátkem. Vzniku Československé republiky. Byla ještě temná noc, když mne probudil zvuk, který byl totožný se zvukem budíku, z mobilního telefonu. Vyhrabala jsem se z postele, zjistila jsem, že zrovna je hodina ranního kuropění. Čtvrtá hodina ranní, začíná kohoutí kokrhání. Kdysi byla tato hodina varování, pro lidi, co se v tom čase budili. Internisté v minulém století, ještě v šedesátých letech varovali. Člověk, který se budí v tomto čase, je v budoucnu adept na hypertonika a infarkt. To jsem už pracovala v obvodním zdravotnickém středisku. Samozřejmě, že se to netýkalo těch, kteří byli nuceni vstávat v této hodině, do zaměstnání.

Vyzvánění nepřestávalo. Ač velmi nerada jsem bolestivě vstala. Pro starou revmatičku to je už námaha. Nemám klouby jako srnka. Zjistila jsem, že mobil to nebyl, protože by jej neměl kdo nachystat na buzení. Do pokusu mačkání tlačítek, bych se vůbec nepouštěla. Na něco sáhnout špatně, kdo ví, co bych mohla provést. Zatím byl klid.

Odebrala jsem se na kutě, zapnula jsem si u postele rádio. Dovídala jsem se zajímavosti o vzniku republiky. Pak jsem vyslechla poutavé vyprávění. Pan Rosák měl, do pořadu Tandem, pozvaného Janka Kroupu, novináře. Dělá kauzy, kde mu jde mnohdy o život. Jeho vyprávění bylo natolik zajímavé, že jsem ráda poslouchala. Dozvěděla jsem se, že se lumpů nebál. Byli docela sdílní. Ani jím to nepřál. Radost by měl z toho, kdyby znal fakta. Získal jich mnoho. Po čase se přesvědčil, že policisté jsou pro něj daleko nebezpečnější. Odpovídal na dotaz, zda to dělá proto, aby se dostali lumpové za mříže. Chtěl pátrat, jak vše bylo poté, když výsledky pátrání předal policii. Pod slibem, že nepředají jiným kolegům informace, kde by se mohly výsledky pátrání i ztratit. Policisté sliby nedodrželi. Skutky se měnily, ve prospěch těch největších podvodníků. Kauza topných olejů. Další otázka zněla, zda se bojí, o život. Přiznal se, že ano. Proto se rozhodl raději pro koně. Ti mu daleko více zvednou adrenalin. V jiné rovině, kdy poté následuje radost. Jezdí totiž distanční dostihy. V těch vyhrává ten, co nejvíce ujede. Navíc, stresů a nebezpečí už bylo dost. Vždyť kůň je tak ušlechtilé zvíře. Na jeho hřbetě vycítí radost. Hlavně pohled na svět v jiné rovině a klidu. Přišla řeč na rodinu. Otec, Daniel Kroupa je léta v poslanecké sněmovně. Bratr píše hudbu pro Národní divadlo. Ani se mi už nechtělo spát.

Po čase se ozval zase budící se tón. Opět jsem zamířila do kuchyně, odkud signál vycházel. Zrak ne zradil, zato sluch mne neklame. Stihla jsem ho lokalizovat. Dala jsem se po hledání, už bez vyzvánění. Šmejdila jsem po manželově poličce. Z tohoto místa zvuk vycházel. Muž si potrpí na různé, technické novinky, já tomu říkám „bazmeky“. Slovní výraz z oblasti Slezska. Jsou to předměty, které nejsou pro život tak důležité. Je to takové nic, ve tvaru černé rakvičky. Velikosti čokoládové tyčinky. Na ní jsou nečitelná čísla. Z předmětu se táhne tenoučký káblík, který je veden přes okno někam ven. Bez zásuvky. Teploměr obsahuje asi mini baterii. K té se však nelze dostat. Myslím si, že je to digitální teploměr. Odečítá teplotu v místnosti, zároveň i venkovní. Odtamtud, od poličky, mně ráno muž hlásí, jako meteorolog, jak bych se měla obléci. Co kdybych měla touhu se někam jít provětrat. Na oplátku mu hlásím meteorologickou předpověď, ze zpráv z rádia. Pro naši oblast. Nic jiného jsem nenašla, než určitě, elektronický teploměr. Odešla jsem ještě nejméně 6 x, do postele. Takovou rozcvičku, jsem už dlouho neměla. Intervaly se zkracovaly. Nestálo mi za to, abych stále vstávala z postele. Připravila jsem si včasnou snídani.

Jak zastavit signál, když údaje byly v angličtině. Ještě ve zkratkách? Mezi tím, ve středu předmětu bylo centrum záhady. Vypadalo Jako čtyřlístek, který byl jako z pryže. Bála jsem se na něj sáhnout. Byla to tlačítka, jen jsem si je opatrně ohmatala. Vyzvánění byla už po deseti minutových intervalech. Nebavilo mne si dále trénovat leh a vztyk. Kdo ví, z čeho by mne muž po návratu ze špitálu podezíral. Procvičila jsem se i za ty čtyři hodiny dost. Od půl šesté, jsem se snažila manželovi telefonovat na pevnou linku, kterou má na nadstandardním pokoji. To by se už chystal k ranní toaletě. Vizita chodí kolem sedmé hodiny ranní. Ale, to bych nebyla já, kdyby mne nečekala další záhada. Jenže tohle mi později potvrdila švagrová i telefonní spojovatelka. Telefon vyzváněl, ale muž se neozýval. Nejsem hysterka, ale jako mnoho letá zdravotnice, jsem popustila uzdu, tak trochu fantazii. Co, když se manželovi něco zkomplikovalo? Když se nedařilo se dovolat. Nechala jsem se přepojit na sesternu. Prosila jsem sestru, zda by vyřídila manželovi vzkaz, že nebere telefon. Poradila okamžitě: „Zavolejte mu mobilem“! Vysvětlila jsem jí, že na mobil nevidím, aby mne prozvonil mobilním telefonem. Nic se nedělo a signály byly už ve frekvenci po pěti minutách. Seděla jsem u pevné linky a snažila se dovolat. Marně. Vyzvánění mi připomínalo vyprávění táty. Když byl ve válce s dědečkem odvezen gestapem do Brna, na Špilberk. Před transportem do koncentračního tábora. Vězňům nechali na hlavy kapat hodiny ledovou vodu. Mimo dalšího zvěrstva a mučení. Jsem celkem „kliďas“, pokud mi někdo nelže. Ale po čtyřech hodinách bezmoci poslouchat vyzvánění, bylo přes příliš. Odbočila jsem.

Konečně jsem si uvědomila, že po osmé hodině ranní přestal signál „buzení“. Pokračovala jsem v pokusech o volání přes pevnou linku. Podařilo se až po obědě. Ovšem vzkaz manželovi nikdo nevyřídil. Na návštěvu za ním přijela mužova sestra s neteří, která se také nedovolala. Nelze záhadu vysvětlit, jelikož, se manžel z pokoje nevzdálil. Vyzvánění vůbec neslyšel. Od odpoledne, už žádný problém nenastal. Manžel měl možné vysvětlení, že v tom záhadném malém přístroji, může být miniaturní baterie. K večeru jsem telefonovala, jak proběhla návštěva. Vše bylo v pohodě. S manželem jsem probrala, co kdyby se situace opakovala. Radil, když jsem mu řekla, co jsem zkoušela. Radu, abych vytrhla „káblík“ jsem odmítla, že by se teploměr mohl zlikvidovat. Čísla na teploměru byla špatně rozpoznatelná. Už asi skomíral. Prý, kdyby začal teploměr blbnout znovu, mám pomačkat tlačítka. Ne nadlouho byl klid. Uvelebila jsem se a ejhle. Bylo 20 hodin a budíček se ozval zase. Po chvíli opět, po pěti minutách. Řekla jsem si: „nejsem přece takový idiot, abych se nechala tyranizovat“. Vstala jsem, nahmatala jsem si maličký bod ve středu tlačítek. Ten jsem poprvé necítila. Zmáčkla jsem jej. Signál konečně utichl. Dnes je čtvrtek, doufám, že tato příhoda se nebude opakovat. Dopoledne bylo krásné. Umyla jsem okna, žádné jsem nerozbila. Vosí hnízdo máme nad jedním oknem, vosy na mne nejdou. Mají rády manžela, netuším, proč jej tak obletují, když je likvidoval? Nedařilo se zcela. Mne si na štěstí nevšímají. Jen čekám, co se ještě může stát, než se manžel vrátí domů. Bude to už brzy.


Marta Štablová 30. 10. 2014

Foto 90

Diskutujte nad tématem tohoto článku

Příspěvky diskuse

Diskuzní formulář s foto

Nahrát soubory ke stažení



Partneři a sponzoři

Slezská diakonie Asociace poskytovatelů sociálních služeb ČR A - FORUM CS Age Management o.s. eBRÁNA

© 2017, ŠEDESÁTKA, o.p.s. – všechna práva vyhrazena

Prohlášení o přístupnosti | Podmínky užití | Ochrana osobních údajů | Mapa stránek

Webové stránky vytvořila eBRÁNA s.r.o. | Vytvořeno na CMS WebArchitect | SEO a internetový marketing

Nahoru ↑