Nebojte se ničeho

Marta Štablová 12. 1. 2015

Nebojte se ničeho, dejte se do psaní


Reaguji na výzvu Zdeny. Předem díky za pochvalu. A ta by měla stačit k dobrému pocitu všem, kteří se připojí k nám. Psát na web Šedesátky je velmi jednoduché, přihlásit se. Není třeba odvahy, nikdo vás nevidí a také se můžete prezentovat jen pod křestním jménem, či přezdívkou, nebo si vymyslete originál. O čem psát? Nejkrásnější inspirace jsou skutečné prožitky. Ty nejlepší, když se ukážete v pravém světle. Hlavně, když se nestydíte se zesměšnit. Každý z nás se ocitne v podobné situaci. Čím přibývá let, tím více se nám daří, že náš příběh pobaví. Kolik takových událostí prožijete a umíte se na svůj účet pobavit sami. Určitě by se psaní stalo vašim koníčkem. Ne jen pro radost druhým, ale vy se po psychické stránce velmi uvolníte. Navíc, když si po letech vaše děti a vnoučata něco z vaší tvorby přečtou, věřte, že se budou náramně bavit. Tímto způsobem jsem začínala já. Asi právě proto, že jsem vždy ráda četla i psala. Na střední škole byla povinná četba, která mé spolužačky nijak nezaujala. Jenže z ní jsme museli psát obsah knihy. Byla jsem takový poctivec, že jsem četla a psala. Spolužačky však propadly četbě Červené knihovny a Večerům pod lampou. Blouznivě snily o láskách a krásných mužích. Na rozdíl od nich jsem hltala pro nás dost ne zrovna zajímavé čtení. Na příklad Drevená dedina, od Ladislava Mňačka. To jsem netušila, že v pozdním věku budeme sousedy jeho synovce. Obsah jeho knihy, mnou zpracovaný, šel do rukou spolužaček už ve vlaku, cestou do školy. Také psané podle všeho vypadalo. Ještě, že češtinu jsme měli později. Další spolužačky měly co dělat, aby opisování stihly. Samozřejmě, že panu profesoru záhy došlo, odkud vítr vane. Nestačily měnit ani slovosled, natož pasáže. Pan profesor byl chápající vzácný člověk. Také prožil leccos, čím byl ukřivděn. Fandil mi, uměla jsem vyjádřit v obsahu básní i to, co chtěl autor říct. Nikdy mne nenapadlo, že jednou budu psát poezii. Píši od zážitků od dětství, jsem tomu velmi ráda.

Právě v neděli 11. 1. 2015, neděle je téměř tradice, mi telefonuje nejmladší maminčin, žijící sourozenec. Žije přes 40 let v Bavorsku. Vrací se do dětství a lituje toho, že naši předkové už téměř vymřeli a my nevíme skoro nic o jejich kořenech. Strýc je jen o tři roky starší ode mne. Jeho tatínek, můj dědeček, byl odsouzen do plynu. Transport se nekonal, jelikož vtrhli do Brna osvoboditelé. Jenže dědeček brzy zemřel. Strýc podědil nejvíce tátovy hudební geny. Dodnes je velmi aktivní. Hraje na několik nástrojů. Vzpomněl si na záhadnou „dobrou vílu“ z našeho dětství. Oslovovali jsme ji, Petruško. Oba si ji dovedeme živě představit. Ovšem nevíme o ní mnoho. Zamilovala si v dědečkově lese jedno místo. Byla sirotek. Naše chalupa, která byla rodným domem mé maminky, byla obklopena lesy. Tam jsem se narodila i já. Nedaleko od naší chalupy, pod kopcem si nechal vystavit vilu továrník z Brna. Petruška u něj sloužila. Nechal jí vystavět malou chaloupku, s jedním pokojem. Na jejím vytouženém místě. Byla jako z pohádky. Vodu ve studánce měla kousek od „pohádkové chýšky“. Sedávala jsem na jejím prahu. Nikdy jsem se nepozastavovala nad tím, proč si zrovna vysnila toto místo. Dědeček prodal pozemek panu továrníkovi. Pamatuji si, že ač byla Petruška ve vysokém věku, měla černé dlouhé zapletené vlasy. Stále se usmívala, měla červené tváře, jako malované. Chodila bosa a nosila sukně po kotníky. Boty si obula, když šla do kostela, byla velmi pobožná. Svaté obrázky, růženec a hrnečky s kostelem na Svatém Hostýně, zdobily její království. Sbírala lesní plody, zásoby sušila na zimu na čaje. Chodila na houby. V chaloupce převládala vůně bylinek a jehličí. Mrzí nás, že už není pamětníka, který by nám o ní něco pověděl.

Babiččina dřevěnice, několik let po smrti dědečka vyhořela. V ní byly všechny skvosty po dědečkovi. Byl obdarován několika múzami. Byl písmák, muzikant, umělecky vyřezával betlémy, překrásně vyškraboval kraslice. Dokonce na každé byla veršovánka. Nedovedu si představit, jak to vše stíhal. Měl polnosti, lesy, hrával ve skanzenu i na různých zábavách. Měl náročné povolání, průvodčího ve

vlaku, kterému se říkalo Rožnovka. Do města to byl kus cesty, v kopcovitém terénu. V zimě šlapal prvý, v závějích sněhu chodník. Všichni kolem ještě spali. Než šli ostatní, byl chodník často zafoukaný. Dědeček byl vážená osobnost, které si doma moc neužili. Tolik jsem strýci poskytla z mých vzpomínek.

Jak se říká, že „bída naučila Dalibora housti“, tak u mne ztráta zraku dala vyniknout daru, o němž jsem netušila. Horacius prohlásil: Překážky v nás vyburcují vlohy, které by v nás za příznivých okolností zůstaly dřímat. O tom jsem se přesvědčila. Nejhorší je, když člověk nevidí ani ten pomyslný plamínek naděje. Utápí se v bolu, trápí tím všechny kolem sebe. Toho jsem se snažila vyvarovat. Psaní je nejjednodušší k tomu, abychom si uvolnili mysl. Napsali události tak, jak se skutečně udály a zanechali potomkům, pro ně dosud neobjasněné situace. V každé rodině jsou události, které jsou dalším generacím tabu. Každý snad touží po tom, znát co nejvíce o svých předcích. V období počítačů je to jedinečná možnost. Můžeme dodatečně dopsat i další poznatky.

Nejlepší způsob, jak prožít nový den: při procitnutí uvažovat, zda bychom v tomto dni mohli udělat alespoň jednomu človíčku radost.

F. Nietszche


Marta Štablová 12. ledna 2015

Diskutujte nad tématem tohoto článku

Příspěvky diskuse

Diskuzní formulář s foto

Nahrát soubory ke stažení



Partneři a sponzoři

Slezská diakonie Asociace poskytovatelů sociálních služeb ČR A - FORUM CS Age Management o.s. eBRÁNA

© 2017, ŠEDESÁTKA, o.p.s. – všechna práva vyhrazena

Prohlášení o přístupnosti | Podmínky užití | Ochrana osobních údajů | Mapa stránek

Webové stránky vytvořila eBRÁNA s.r.o. | Vytvořeno na CMS WebArchitect | SEO a internetový marketing

Nahoru ↑