Naklládání zelí

Jiřina 14. 1. 2015

Dnes jsem si vybrala, jak bych to nazvala, poněkud přízemní téma. Někdo asi namítne: kyselé zelí, to není žádné umění. Já si ale myslím, že udělat dobré jídlo a k tomu ještě zdravé, je taky umění. Takový segedínský guláš, to je něco. Nebo zelňačka a to nemluvím o českém knedlo-vepřo-zelo. Ale i to prý, když není maso příliš tučné, je zdravé jídlo.
Zelí odpradávna patřilo k základním potravinám. Zvláště na vesnici. Říkávalo se: máme plný sklep brambor, bečku kyselého zelí, nemusíme se bát, zimu přežijeme.
V naší rodině, když jsem byla malá, se zelí nenakládalo, zásobovala nás naše babička. Pamatuju si taky, že maminka říkala, že ji moc nechutná, protože se časem nahoře tvořila vrstva, která byla tak nějak slizká. Taky si pamatuji, že v místním obchodě se smíšeným zbožím stával sud se zelím, kde si každý, kdo měl zájem, mohl koupit čerstvé kysané zelí, které nebylo až tak drahé.
Další moje vzpomínka na zelí je z dob, kdy jsem začala pracovat v místním zem. družstvu v obci, kde dosud bydlím. Nakládaly jej kuchařky pro závodní jídelnu. A nebyly to žádné troškařky. Zelí se nakrouhalo na krouhačce, kterou věnoval družstvu bývalý kupec z vedlejší vesnice, nasypalo se do dřevěných sudů a kuchařky to šlapaly v gumovkách na to vyčleněných, na nic jiného se boty nebraly.
Před několika lety jsme se rozhodly nakládat zelí i my. V prvních letech jsme na to měli kameninový soudek asi na 25 litrů. Měli jsme velký úspěch, takže jsme výrobu rozšířili. Koupili jsme struhadlo, dříve jsem vše krájela jenom nožem, velký plastový sud na 120 litrů a to je vše, co potřebujeme. Samozřejmě hlavně zelí ale to není tady u nás problém sehnat v kteroukoliv roční dobu, bydlíme totiž v kraji zelinářů.
Zelí se většinou nakládá na podzim, my jsme to letos nějak nestihli, takže jsme se k tomu dostaly až teď v lednu. Míla přivezl 100 kg zelí, cena byla příznivá – 2 Kč za kg. Během odpoledne jsme vše zvládli. Já jsem zelí nejdříve očistila, bylo pěkné čisté, sloupla jsem jenom vnější jeden nebo dva listy, Míla krouhal a sypal to do sudu, já jsem pěchovala. Na pěchování máme udělaný z trámku takový jakoby kyj. Postupně, jak se přidává další rozkrouhané listy, do toho tluču a prosýpám solí. Listy si pustí šťávu a tak pořád, až je sud plný. Nahoře jsme to zatížili, zavřeli sud, nechali jsme ho v prádelně, kde jsme i vyráběli. Je tam poměrně teplo, to kvasinky potřebují aby pracovaly. Až proběhne kvašení, asi tak za šest týdnů vyndáme zelí ze sudu a napěchujeme ho do velkých lahví od okurek. Musí to byt dobře upěchované, aby nikde nebyla vzduchová bublina. Pro jistotu, aby zelí náhodou nechytlo plíseň, nasypu nahoru – jen nepatrně jako když posolím, přípravkem Deko. Sklenice zavřu víčkem z umělé hmoty a je hotovo. Takto vydrží zelí ve sklepě celý rok i déle. Jenomže většinou nevydrží, máme velkou rodinu, příbuzné a známe, takže se rychle rozejde.
Teď už jenom čekáme až proběhne proces kvašení a těšíme se - hlavně na ten segedín.

Přeji pěkný večer a pokud jste ještě nevečeřeli, tak dobrou chuť!

Diskutujte nad tématem tohoto článku

Příspěvky diskuse

Diskuzní formulář s foto

Nahrát soubory ke stažení



Partneři a sponzoři

Slezská diakonie Asociace poskytovatelů sociálních služeb ČR A - FORUM CS Age Management o.s. eBRÁNA

© 2017, ŠEDESÁTKA, o.p.s. – všechna práva vyhrazena

Prohlášení o přístupnosti | Podmínky užití | Ochrana osobních údajů | Mapa stránek

Webové stránky vytvořila eBRÁNA s.r.o. | Vytvořeno na CMS WebArchitect | SEO a internetový marketing

Nahoru ↑