Jak mě bacilo auto a co bylo pak

Oldřich Čepelka 25. 1. 2015

Život je docela těžký, a navíc nám zabírá tolik času, viďte?
Krásnou sbírku malérů mám z léta roku 1998. Práce mě tak devastovala a také doma jsem se cítil v nějakém stresu, že jsem vyjel na krátkou dovolenou do Řecka. Tehdy se často jezdilo autobusem (zpátky jsem letěl dvěma letadly) a já si vybral začátek poloostrova Chalkidiki, neboť to bylo nejbližší místo k Česku.
První malér přišel hned při příjezdu. Hodili jsme si věci na pokoje, vzali plavky a ručník a hrnuli se do moře. Taky jsem se hrnul, ale když jsem se vyhrnoval zpátky, tak jsem si o nějakou škebli rozřízl chodidlo. A to tak, že jsem dost dobře nemohl chodit. A hlavně, když jsem později vlezl opět do té slané vody plné zvířeného písku, tak se mi rána znovu otevřela a ne a ne se zajizvit. Naopak se tam chystal nějaký zánět a to už jsem skoro nemohl chodit. Jak já si teda budu užívat dovolenou a jak mám chodit plavat, když nemůžu pořádně ani našlapovat?
Tak jsem třetí den raději dostal nápad a odbelhal se do půjčovny bicyklů. Půjčil jsem si z nabízených kol, já blbec, to nejlevnější. Přece pojedu jen pět kilometrů po pobřeží a pak zase zpátky, říkal jsem si. Přilbu k zapůjčení neměli, ale co, je to kousek po vesnické silničce.
A skutečně jsem po průjezdu nejbližší vesnicí přijel nad nádhernou mořskou zátoku. Nechal jsem kolo v křoví pod silnicí a sešel dolů. Páni, pláž se dvěma druhy písku a další s pečlivě vymytými kamínky, klidná modrá voda, snad jen palmy chyběly. Kolem pobřežní skaliska. Slunil jsem se, koupal jsem se, odpočíval, skvostný relax.
Odpoledne jsem kolo vytlačil na silnici a jel domů. Projížděl jsem nejdřív silničkou nad mořem, mezi skalami, pak se otevřel výhled do krajiny… a to je také to poslední, na co si vzpomínám.
V záznamech policie stálo: „Při jízdě na kole ztratil po pádu vědomí. K pádu došlo směrem na skalnatý sráz, tělo se zastavilo asi pět metrů za hranou vozovky. Na místě zůstalo poškozené kolo a batoh, jiné stopy nalezeny nebyly.“ Šetření bylo později zastaveno.
Spekulovalo se hlavně o tom, že mě srazilo auto a ujelo a dokonce se pak (při mé pozdější návštěvě cestovní kanceláře v Česku) vyskytla domněnka, že mě srazilo auto řízené někým, kdo měl známého tamního starostu a ten že ukončení vyšetřování zařídil. Já nevím. Sice jsem byl od začátku u toho, ale mám prostě okno a to se již nikdy nezaplní.
Vím, že to pro čtenáře není extra zajímavé nebo originální, ale já tu zkrátka musím vyslovit hluboký vděk rodině, hlavně manželce (která jednou, cestou do nemocnice, koupila auto!) a všem, kteří mě navštěvovali a povzbuzovali. Vždyť by to byl nakonec pěkně dlouhý zástup lidí, kteří od prvních hodin po tom pádu začali pracovat v můj prospěch. Každý svou troškou přispěl k tomu, že jsem teď tady s vámi. Řečtí policisté, kteří se mnou po bláznivé cestě dojeli včas do Univerzitní nemocnice v Soluni (před nimi jim ještě razil cestu policejní motocykl, na přeložení do sanity nebyl čas). Lékaři v řecké nemocnici, piloti letadel, řidiči českých sanitek, doktoři a sestry z nemocnice na Homolce a pak taky všichni moji příbuzní a přátelé (pokud se o tom dozvěděli) a spolupracovníci ve firmě, kteří mi všichni pomáhali, abych se zas začlenil do společenství normálních lidí. Děkuji vám.


Tak a nyní popořádku. V Soluni mi provedli první ošetření, ale o tom jsem nevěděl skoro nic. V době převozu jsem byl v bezvědomí a po většině pobytu v nemocnici rovněž. Občas jsem přišel na chvíli k vědomí, ale hned jsem zas raději omdlel. Nejčastěji kvůli bolestem hlavy.
Jednou mě ale vyděsili opravdu k smrti. Byl asi večer nebo noc, probral jsem se na lůžku a koutkem oka pohlédl k sousední posteli. Byla chabě osvětlená svíčkami a okolo lože se choulily černé, pečlivě obalené postavy. Pohřební průvod? Jeptišky? Nebo už jsem tam?
Ne, nebyl jsem tam. Pouze jsem pozoroval běžné shromáždění příbuzných u pacienta. Mohli tam chodit kdykoliv a protože jejich sváteční oděv byl černý a elektřinou nechtěli svítit (snad kvůli mně), tak mi poskytli takovou hrůznou podívanou. Několikrát se to opakovalo i za dne a to mi vždycky dost vadilo, protože byli šíleně hluční. Překřikovali se jako na tržišti s čerstvě ulovenými rybami.
Pak jsem měl jednoho dne telefon. Mluvil někdo česky, ale poprvé raději zavěsil. Měl jsem totiž poněkud rozmlácený obličej, přeraženou čelist, obrnu lícního nervu, pusu plnou škváry atd., takže jsem zrovna moc srozumitelně nemluvil. Mluvil jsem jen koutkem úst. Pak ten člověk zavolal ještě jednou, vysvětlil mi, že je z Evropské cestovní pojišťovny a zeptal se, jestli se chci přednostně léčit v nemocnici v Soluni, anebo v Česku. Přál jsem si Česko a on slíbil, že o tom bude jednat, ale zatím to stejně ze zdravotních důvodů nejde. Dodatečně jsem se dozvěděl, že jsem udělal velmi dobře, když jsem unikl řeckému zdravotnictví, protože jeho hygienická úroveň je prý jedna z nejhorších.
Jakmile jsem byl schopen převozu, naložili mě do sanitky a vezli na letiště. Zapomněl jsem zdůraznit, že původní turistický autobus už na mě nečekal (to si dělám lacinou legraci, vždyť jsem stále ještě nekontrovatelně usínal či spíš omdlíval). V jedné z občasných krátkých chvilek bdění jsem zjistil, že mám na sobě, pod rukou zastrčenou zdravotnickou dokumentaci. Propouštěcí zpráva. A byla v angličtině (snad nemusím vysvětlovat, že bylo dobré, když nebyla v řečtině, protože co by si s ní u nás počali – Ίσως θα πρέπει να τονίσω!)
Pamatuji si jen poslední větu. Sdělovala, že jsem schopen tak brzkého převozu jen díky tomu, v jaké jsem vynikající fyzické kondici. Srdce, plíce, ledviny atd. Sakra, to bylo ale šťastné strategické rozhodnutí, učiněné někdy na gymnáziu, že se budu věnovat kondičnímu běhu. Teď mi pomáhá přežít. A vlastnosti získané při vytrvaleckých bězích mi pomáhaly i dále v době léčení a rekonvalescence.
A tak mě naložili do letadla a letěli jsme. Pochopitelně jsem se nerozvaloval někde na sedadle. Celá nosítka vyzvedli a připevnili na čtyři háky, visící od stropu. Všichni cestující seděli spořádaně ve svých křeslech, jen mě to pěkně kolébalo někde u zadních dveří. Já si vždycky omdlel nebo usnul a tak cesta pěkně ubíhala. Vzbudil mě až nesnesitelný tlak a bolest v hlavě. Co se děje? Zase mě srazili? Ne, pouze jsme přistávali a jak snad víte i bez nutnosti mého ustavičného vysvětlování, přistává se předkem napřed… a tedy hlavou dolů. I ten nízký náklon stačil, abych trpěl jak zvíře. Jak člověk.
Ale vysvobození mě tam dole nečekalo. Ukázalo se, že tam dole je Švýcarsko, Curych. Nevím, jestli to popletl šéfpilot nebo jestli jen není přímý spoj Soluň – Praha, ale nepotěšili mě. Sundali mé tělo z háků, odnesli ho do jiného letadla a tam jej znovu zavěsili. Vzlétli jsme a to se mi líbilo, neboť krev šla z hlavy a já se cítil výborně. Teď jak to udělat, abychom stále letěli nahoru? Sotva jsem se nad tím zamyslel, už jsem zas usnul a v nicotě pokračoval až do Prahy.
Nad Prahou zas kruté mučení, které mi ani nedovolilo znovu omdlít. Vynesli mě na letištní plochu a tam – dvě sanitky. A začala rvačka o mé tělo. Jedna totiž přijela z pražské nemocnice Na Homolce, kdežto druhá z nemocnice v Liberci. Byl v tom jen informační šum. Mně totiž dala pojišťovna ještě v Soluni vybrat, kam se chci nechat převézt. A teď jednu zkušenost: dokud vám ani vašim nejbližším nic není, tak se houbelec zajímáte o to, jak kde léčí. Kde je lepší ortopedie, kde chirurgie a kde interna. A náhle jsem se měl rozhodnout.

… Jak to celé pokračovalo? dočtete se v mé knížce Maléry a já ( www.malery.cz).

Foto 90

Diskutujte nad tématem tohoto článku

Příspěvky diskuse

Diskuzní formulář s foto

Nahrát soubory ke stažení



Partneři a sponzoři

Slezská diakonie Asociace poskytovatelů sociálních služeb ČR A - FORUM CS Age Management o.s. eBRÁNA

© 2017, ŠEDESÁTKA, o.p.s. – všechna práva vyhrazena

Prohlášení o přístupnosti | Podmínky užití | Ochrana osobních údajů | Mapa stránek

Webové stránky vytvořila eBRÁNA s.r.o. | Vytvořeno na CMS WebArchitect | SEO a internetový marketing

Nahoru ↑