CESTA DO BRNA - 4.

Marta Štablová 14. 1. 2015





Co bude následovat?


Konečně kolem dvaadvacáté hodiny přišla velmi příjemná sestřička. Poslala nás pod sprchu, abychom spláchly prach Moravské metropole a únavu z horka. Podmínka pro dobrý spánek. To jsme ještě netušily, co nás čeká. Jelikož místnost laboratoře je jen pro vyšetření jednoho člověka. Byly jsme každá jinde. Olga ve spánkové laboratoři. Já v provizoriu u Mirka v ordinaci. Přístroj, který jsem dostala, k vyhodnocení mého spánku, mi připadal z roku jedna dvě. Olga v laboratorním pokoji měla už moderní. Spala jsem s maskou a řemínky kolem hlavy s vroubkovou hadicí upevněnou k přístroji. Ten vydával příšerný zvuk, při kterém se nedalo usnout. Navíc mne spony a popruhy tlačily snad všude, kde se dotýkaly hlavy. Měla jsem pocit, že jsem nezamhouřila oka. Totéž si myslela Olga. Ovšem záznamy na grafu spánek znamenaly u obou. Olze vyšetření vyšlo v normě. U mne patologicky, Mirek chtěl pokračovat další noc ve vyšetřování. Jenže můj doprovod, ani já jsme nebyli na další den připraveny. Olga měla doma starou nemocnou maminku, a neměly jsme jak vzkázat, že se zdržíme. Olga by musela hlavně zajistit péči na další den pro mámu.

Mirek se mnou ráno zašel za kolegou na ORL, který mne vyšetřil a doporučil tři operace, které by mi odstranily problém. Hned mne chtěl k první operaci objednat. Nedostal souhlas. Bez celkové anestezie by se neobešla ani jedna. Hazardovat s následky, které jsem měla nedávno, při operaci jsem nechtěla. Po nějaké době byl kolega Mirka, obličejový chirurg v televizi. Popisoval, co a jak se provádí, jaké částky musí pacient zaplatit, protože je pojišťovna neproplácí. Je to na úrovni plastické operace, což je luxus. Nakonec popsal, jak

operovali jejich kolegu a popisoval, několika denní pooperační bolesti. Díky, na něco zemřít musím. Rozloučily jsme se s Mírou a do odjezdu autobusu domů jsme měly ještě dosti času. Vrátily jsme se do centra.

Mým přáním bylo, abych každého z nejbližších potěšila aspoň maličkostí. Někde jsem se u prodavaček setkala s velkou ochotou, popsali vše kolem včetně techniky výroby dílka. Ovšem dostala jsem se do nečekané situace s jedním z dárečků pro maličkou vnučku. Na štěstí mám zbytky zraku a přitáhla mně krásně růžová barva botiček. Původně jsem chtěla plátěné sandálky, ale nikde nebyly. Tak jsem si prohlížela všemi dostupnými smysly tu růžovou krásu. Zjistila jsem, že by byly vhodné na písek. Gumová podrážka, dají se vyprat. Na krátkodobý pobyt nezanechají na malé nožce následky. Kolegyni se také moc líbily. U pokladny jsem byla zklamaná tím, že prodavačka mi nedala zakoupené věci do igelitové tašky, neměla jsem místo v kabele. A to jsem vůbec netušila, jaké mě doma čeká překvapení.

Vesele jsem se vracela domů, náš psí kluk Alfík, měl snad největší radost, že jsem se mu vrátila. Byl to můj „vodící pudl“, vodil mne po místech, která dokonale znal. Stačilo jen vyslovit trasu nebo jméno, kam půjdeme a bylo mu vše jasné. Aniž by byl specielně vycvičen rozuměl nám snad každé slovo a pohyb. Často jsme před ním mluvili rusky nebo heslovitě abychom jej zmátli. Protože jinak byl vždy připraven ke startu, když jsme se zmínili, že někam půjdeme nebo k nám někdo přijede, nebylo s ním k vydržení. Dovedl tolerovat i mé dlouhé zastávky s přáteli, přestože byl hyperaktivní. Poznal i mé kamarádky a projevoval se podle toho. Poznával je na dálku.

Když jsem začala ukazovat manželovi s patřičným komentářem a nadšením dárečky. Ani mě nepeskoval, že jsem utratila všechny finance, které jsem si na jeho doporučení ještě přibrala. Což běžně nedělám. Podávám mu botičky, které jsou obdobou „Jarmilek.“ Podíval se na ně, pozorně prohlédl a děl: „Hm, pěkné, ale obě pravé“ !

V ten moment bylo po radosti. Zrak mně nedovolil kontrolu, která hmatem byla těžko k rozlišení. Velmi mě však zklamala prodavačka, která mne už překvapila tím, že zakoupené zboží odkládala na pult bez zabalení. Co vám budu líčit, zklamaní jsme byli všichni. Vnučka Viktorka, přesto, že jí budou teprve dva roky, pochopila mé vysvětlení, že na nožičky botičky dávat nemůže. Protože by si pokřivila nožičky. Okamžitě je nasadila na malé ručky a po čtyřech chodila s jejich malým psíkem. Botky jsem svázala růžovou mašlí do mikrotenového pytlíku a zůstanou mně jako talisman z cesty za zdravím. Bude to můj největší úlet a příště si dám pozor, aby prodavačka plnila svou povinnost. Což kdysi patřilo

k dobrému jménu a cti prodavačů. Výlet se vydařil, zážitky stály za to. Po jednačtyřiceti letech jsem navštívila Brno. Rodinu už tam nemáme. Asi to byla poslední cesta do města, ve kterém jsem možná někdy žila jako bohatá persóna.


Marta Štablová

V Odrách 6. 7. 2004

Diskutujte nad tématem tohoto článku

Příspěvky diskuse

Diskuzní formulář s foto

Nahrát soubory ke stažení



Partneři a sponzoři

Slezská diakonie Asociace poskytovatelů sociálních služeb ČR A - FORUM CS Age Management o.s. eBRÁNA

© 2017, ŠEDESÁTKA, o.p.s. – všechna práva vyhrazena

Prohlášení o přístupnosti | Podmínky užití | Ochrana osobních údajů | Mapa stránek

Webové stránky vytvořila eBRÁNA s.r.o. | Vytvořeno na CMS WebArchitect | SEO a internetový marketing

Nahoru ↑