CESTA DO BRNA - 3.

Marta Štablová 13. 1. 2015








Jak ukrátit čekání



Velké vedro bylo za námi a my jsme se usadily na klidné zóně. Sedly jsme si, už ve stínu, na lavičku před Mahenovým divadlem. Seděly jsme v chládku, kolem zeleň a občas projela „šalina“. Jen jsem se divila, že tam jezdí nějak málo aut. To mi vysvětlil po návratu domů synovec, který tam studuje. Ironicky se smíchem dodal: „ bodejť by tam jezdili, je tam pěší zóna!“ Město bylo klidné, dělily jsme se o zážitky. Najednou k nám přišla mladičká žena. Poznala jsem jen její štíhlou postavu a zarazily mne na jejich rukou rukavice. Vedro ještě sálalo, což jsem nepochopila, daleko více mne zaujalo, že měla rukavice bez prstů. Podávala mi mlčky nějaký papír. Řekla jsem jí, že na něj nevidím. Podala jej Olze, která nahlas četla. Jsem hluchoněmá. Někdo mi ukradl peněženku, musím jet do Prahy. Potřebuji sto čtyřicet korun. Prosím Vás podarujte mi něco. Prosba zněla srdceryvně, ale ne pro nás. Prvé, co nás obě, v duchu napadlo, bylo společné. Je to narkomanka. Nemusely jsme se nijak dorozumívat. Stačilo si spojit souvislost lži s rukavicemi. Drogu si píchá, rukavice kryjí vpichy. Obě dvě jsme emotivní, já známá samaritánka, což je mi mnohdy vyčítáno. Zase jsme se bez domluvy shodly v myšlence. Máme skoro vše utraceno, zbývá nám na cestu domů. Každá jsme byla připravena na zloděje´v davu a peníze jsme měly na více místech. Jako náhodou jsme měly v drobných každá deset korun, což jsem měla připraveno na autobus k fakultní nemocnici. Somračka byla spokojena i tímto obnosem. Na různé fígle a podrazy za ta léta práce ve zdravotnictví máme už nějaký čich. Vůbec jsem neměla výčitky svědomí ze lži. Pak jsme kalkulovaly. Stačí jí od každého osloveného maličkost a do večera má na jen na jednu dávku drogy.

Další zážitek, který vyvolává salvy smíchu dodnes, když jej někomu vyprávím, je pěkná blamáž. Při jedné příležitosti mi vytanula na mysl vzpomínka, které jsem se zasmála po čase daleko více než, když se příhoda odehrávala. Že jsem potěšila ostatní, není třeba podotýkat. Těch připomínek k tomu, nad nimiž by se vidící uráželi, jen zvyšovalo náladu. Ovšem zábavnější bylo vyprávění, jak jsem se znemožnila, a co si o mně pomysleli druzí. Tuto příhodu, jsem popsala v příběhu BLAMÁŽ.

Marta Štablová

Diskutujte nad tématem tohoto článku

Příspěvky diskuse

Diskuzní formulář s foto

Nahrát soubory ke stažení



Partneři a sponzoři

Slezská diakonie Asociace poskytovatelů sociálních služeb ČR A - FORUM CS Age Management o.s. eBRÁNA

© 2017, ŠEDESÁTKA, o.p.s. – všechna práva vyhrazena

Prohlášení o přístupnosti | Podmínky užití | Ochrana osobních údajů | Mapa stránek

Webové stránky vytvořila eBRÁNA s.r.o. | Vytvořeno na CMS WebArchitect | SEO a internetový marketing

Nahoru ↑