CESTA DO BRNA - 2.

Marta Štablová 10. 1. 2015


Průzkum trhu a změn v moravské metropoli



Prošly jsme několikrát Zelným trhem a dělaly jsme průzkum a srovnání kolik co a kde stojí. Nakonec jsme přišly na to, že v Praze je blaze a v Brně o moc dráž. O Odrách nemluvě, tam jsou ceny horentní. Narazily jsme u jednoho stánku na vysokoškolské studenty, kteří budou určitě dobrými manažery. Měli úžasný dar řeči a málo kdo odolal, aby u nich něco nekoupil. Prodávali zeleninu a ovoce s takovým humorem, že stálo za to se u nich zastavit. Dokázali se šarmem nabídnout i ochutnávku a doporučit recepty. Měli velmi slušné vystupování, které jim opravdu pomohlo v odbytu produktů. Když jsem se zeptala, na které univerzitě dostali vzdělání v podnikání, odpověděli okamžitě. „ U Viktora Koženého“! Tak to je kabrňák, který hravě okradl republiku zatím po mnoha letech zcela beztrestně o nevyčíslitelné částky.

Věřím, že tito mládenci, nají jinou strategii jak uspět v životě. Neodolaly jsme a nakoupily také, přestože jsme měly před sebou dlouhou cestu. Ovoce bylo čerstvé a přivezly jsme jej v dobrém stavu za poloviční cenu než v našem maloměstě.

Vyšly jsme z galerie ke Kapucínskému kostelu. Sešly jsme po kostkové dlažbě a objevila jsem místo, na které mám dežaví. Před měšťanským domem mi vytanula vzpomínka, jak vystupuji z kočáru a přidržuji si spodní část dlouhých tmavých šatů. O několik desítek metrů, dále se mi vynořil další pohled. Jako by se stal o několik desítek let později. Vystoupila jsem z automobilu na přelomu osmnáctého a devatenáctého století. Opět v dobovém kostýmu. Někde v těch místech jsem žila? Poznávala jsem ta místa. Nesnáším výmysly a fantazie. Nečtu knihy a nesleduji filmy tohoto žánru. Nechápu, proč mám takové vzpomínky, přestože minulé životy si dovedu představit, když bych jen moc podlehla fantazii. Ale jsem zatím člověk s nohama stojícíma pevně na zemi.

Prošly jsme toho moc, pohled na Brno jsme si připomněly z několika míst, ze kterých jsme si dovezly i několik záběrů fotoaparátem. Ovšem já jen v mezích možnosti, více zprostředkovaně. Koupily jsme si ještě v centru města pizu, u stolku v předzahrádce jsme ji snědly, daly jsme si turka a pokračovaly jsme mimo davy lidí. Zašly jsme do prodejny, ve které dělali i rámování obrazů. Dokonce zde byly na prodej i originály. Olga si koupila zvláštní pohlednici, kterou si dala do rámečku. Něčím ji přitahovala, je milovníkem umění a z každé cesty si něco přiveze. Je to cestovatelka, která byla, dnes už před třiceti lety i v Koreji. Strávila tam krásnou dovolenou a ne sama. V bříšku měla plod lásky. Embryo dcerušky, která je zrovna taková světoběžnice jako máma. Pak ještě objevila zvláštní prodejnu, do které se vcházelo pod úrovní chodníku do sklepních prostor. Bylo v ní ke koupi na malé ploše mnoho zboží, hlavně galanterního. Takového sortimentu, který se dnes už jen tak nevidí. Objevily se v něm turistky Kanady. Byly to ženy kolem sedmdesátky, velmi komunikativní a veselé. Dozvěděly jsme se, že přijely po „sametové revoluci“ na doporučení přátel. Od té doby zde jezdí pravidelně. Muži mají svá teritoria a ony se zamilovaly do našeho folkloru. Kupovaly vše, co jim lahodilo oku. Co s tím dělaly doma, nás nenapadalo. Tak zdatně jsme se zase nedomluvily. Legrace jsme si užily za tu chvíli dost. Jak málo stačí k radosti. I únava přešla. Zmáhala mne cesta po dlažbě, protože nemám chodidla vytrénované na dlažbu. Vyhmatávám si „půdu pod nohama“ pomalou opatrnou chůzí. Byla to pro mne velká změna. Pádila jsem vždy rázně a rychle, nikdo se mnou nechtěl chodit. Jednou mi prorokoval jeden starší pán, že podle chůze se dožiji vysokého věku. Rychlost mám v genech po tátovi, byl velký sportovec. Na střední škole jsem vynikala v atletice, nejvíce ve sprintech, ve skocích. V dálce a výšce, také v disku jsem byla favoritka. U všeho rozhodoval vždy jistý krok. V genech z maminčiny strany je má babička, která byla všude, kde se něco dělo. Do vysokého věku, devadesáti tří let tancovala. Táta se dožil také vysokého věku. Přestože ani jim se nevyhnuly civilizační choroby. Možná, že ten muž měl i pravdu. Dnes bych pevný a jistý krok potřebovala. Ale už mne nic nehoní a mám času dost. Raději chodím pomaleji, než

bych si měla natlouct nos. Tím pěkně zastírám, že ne nohy, ale oči mne více vedou. Nechci upozorňovat na sebe s bílou holí, která tolik láká násilníky a zloděje. S kamarádkou na procházce i na cestách ani nikdo nepozná, že mám zrakový problém.

Marta Štablová

Diskutujte nad tématem tohoto článku

Příspěvky diskuse

Diskuzní formulář s foto

Nahrát soubory ke stažení



Partneři a sponzoři

Slezská diakonie Asociace poskytovatelů sociálních služeb ČR A - FORUM CS Age Management o.s. eBRÁNA

© 2017, ŠEDESÁTKA, o.p.s. – všechna práva vyhrazena

Prohlášení o přístupnosti | Podmínky užití | Ochrana osobních údajů | Mapa stránek

Webové stránky vytvořila eBRÁNA s.r.o. | Vytvořeno na CMS WebArchitect | SEO a internetový marketing

Nahoru ↑