Alijašské dobrodružství a cesta na kterou nikdy nezapomenu

kamila 4. 1. 2017

Nedávno jsem se vrátila ze zahraničí, kde jsem pracovala
společně se svým přítelem. Po návratu do Čech jsem samozřejmě
abslovala kolečko po rodině a vyprávěla celý svůj příběh.
Rozhodla jsem se, že se s vámi ráda o něj podělím.

Abychom se na Aljašce mohli volně pohybovat, rozhodli jsme se, že
pojedeme autem. S 15 let starou hondou až na Aljašku
Mnoho známých nám to hned od začátku rozmlouvalo a říkalo, že
jsme blázni. Popravdě jsem s nimi v koutku duše tiše souhlasila,
vždyť jen cesta tam je 5000 mil, tedy 8000 km! Navíc naše vozidlo
bylo 15 let stará Honda Civic. Při prvním pohledu na něj jsem
měla strach, že neobjede ani blok, natož pak že by zvládlo
přejet celé USA a Kanadu.

Po naložení třech 15litrových kanystrů na benzin, dvou
náhradních pneumatik, pár litrů oleje, nářadí a našich
osobních věcí, auto doslova sedělo jen několik centimetrů nad
zemí. Kromě dvou předních sedaček nebyla nikde ani píď volného
místa. Ale byli jsme ready to go!
Cestou jsme projeli 11 amerických států, navštívili české
městečko v Iowě, památník Mount Rushmore, na pár dní se
zastavili u našich přátel v indiánské rezervaci v Jižní Dakotě
a v Národním parku

Poté následovala dlouhá, ale zato překrásná cesta kanadskými
provinciemi Britská Kolumbie a Yukon. Dechberoucí výhledy na vysoce
se pnoucí hory a divoká příroda nás provázely celou cestu.
Jakmile jsme vjeli na proslulou Alaska Highway, postavenou vojáky
během druhé světové války, doslova na každém kroku jsme míjeli
hned vedle silnice medvědy černé. Ti si pochutnávali na právě
kvetoucích pampeliškách. Během letních měsíců si musí udělat
tukové zásoby na celou zimu, a proto se nenechají rušit ani
neustále projíždějícími auty.

Po dvou týdnech jízdy, kdy jsme denně jeli minimálně 12 hodin,
jsme dorazili na Aljašku. Tady však naše cesta nekončila, naopak.
Začali jsme objíždět město od města, vyplňovali formuláře a
doufali, že nám někdo odpoví a nabídne práci. Nakonec se na nás
usmálo štěstí v Sewardu, malém městečku, ležícím dvě hodiny
jižně od největšího aljašského města Anchorage. Během jednoho
dne jsme dostali nabídku tří zaměstnání. Psal se červenec roku
2016.

A nakonec se toto malebné městečko s dlouholetou rybářskou
tradicí stalo naším letním domovem až do dneška. Město Seward
bylo pojmenováno po americkém ministru zahraničí Williamu H.
Sewardovi, který v době vlády Andrewa Johnsona zprostředkoval v
roce 1867 odkoupení Aljašky od Ruska. Obchod se uzavřel za cenu 7,2
milionu dolarů, tedy jeden akr půdy vyšel Američany na směšné
dva centy. Rusové, milovníci kožešin, zde už vybili skoro
všechny mořské vydry, a tím pro ně toto území nebylo už dál
zajímavé. O to víc se pak mohli tlouct do hlavy, když tu o 30 let
později propukla zlatá horečka a postupně byla objevena obrovská
naleziště ropy a dalších nerostných surovin.

Od konce května do začátku září zde probíhá hlavní
turistická sezona. Většina místních obyvatel se během této
krátké doby musí finančně zabezpečit na celý rok. Proto
Aljaška patří mezi nejdražší státy v USA. Ceny hotelů se
pohybují průměrně kolem 150-300 dolarů za noc. Za benzin, i
přesto, že se zde ropa těží, zaplatíte víc než například v
New Yorku. Jednodenní rybářský výlet vyjde na 300 dolarů a
téměř 200kilometrová jízda vlakem ze Sewardu do Anchorage na 175
dolarů.

I přesto tento největší, nejdivočejší a také nejméně
osídlený stát USA (hustota zalidnění je 0,5 obyvatel/km²)
navštíví na dva miliony turistů. Většina starousedlíků je
živa právě z cestovního ruchu. Ať už to je prodej suvenýrů,
organizování rybářských výletů či vedení hotelů a
restaurací. Jako všude jinde na světě turisté musí něco jíst,
někde spát a chtějí i něco poznat a zažít. Místní dokáží
vše za „vysokohorský“ příplatek zařídit. Jen hrstka z nich
má celoroční práci, a to v těch místech, která zůstávají
otevřená i v zimě. Jedná se o pozice ve státní správě, škole,
bance nebo například na poště. Ostatní, tzv. snowbirds, kteří
vydělají přes léto dostatek peněz, odjíždí do teplých krajin
a vrací se zpět těsně před začátkem další sezony.

Během pěti let jsem v Sewardu vystřídala různá zaměstnání -
od pokojské, přes pracovnici ve fast foodu, servírku a nakonec i
manažerku v hotelu. Poslední práce, kde jsme s Milošem pracovali
společně, byla v armádním rekreačním středisku pro americké
vojáky. Měli jsme na starost oddělení Food and Beverage, tedy
vše, co jakkoliv souviselo s občerstvením. Zastřešovali jsme
snídaně, obědové balíčky, večeře a bar. Pracovali jsme i 90
hodin týdně, den volna jsme neznali a o dlouhém spánku se nám
mohlo jen zdát. Naše největší výhoda byla, že turistická
sezona je přece jen krátká.

Nemalý problém bývá najít v Sewardu bydlení. Nám první rok k
tomuto účelu posloužilo auto, další rok stan a nakonec jsme se
dopracovali k hotelovému pokoji. Důvodem je velký počet letních
„přistěhovalců“, kvůli kterým se počet obyvatel po dobu
několika měsíců zdvojnásobí. Ti sem stejně jako my přijíždí
za výdělkem, který však bývá hodně rozdílný. Pracovníci v
obchodě jsou většinou placeni minimální mzdou, nyní asi 8,75
dolaru na hodinu, zatímco pomocník na rybářské lodi si denně
může přijít na 300-500 dolarů. Nejlepší je pracovat ve
službách, kde jste vedle minimální mzdy ohodnoceni i spropitným,
které se zpravidla pohybuje mezi 15-20 % z dané útraty.
Dalším problémem na Aljašce je nedostatek kvalifikovaných lidí,
a to především v malých městech. Například většina lidí v
Sewardu má dokončenou jen základní školu, pouze pár snaživých
vystudovalo i střední školu. Z toho důvodu, pokud jste schopní a
pracovití, máte velkou šanci získat práci na vedoucí pozici.
Například naše známá od svých 23 let pracuje jako ředitelka
banky, a to i přesto, že neměla žádné zkušenosti a má jen tu
střední školu. Je tak jednou z mála, která žije v Sewardu po
celý rok.

Jakmile na stromech začne žloutnout listí, na vrcholcích hor
napadne nový sníh a odjedou poslední čtyřpokojové karavany s
americkými důchodci, turistická sezona je u konce. Je to, jako
když zmáčknete vypínač. Z rušného městečka se stává město
duchů, kde sotva projede auto a v jediném obchodě s potravinami
potkáváte jen těch pár dalších usedlíků.

Je to čas i pro nás, kdy odjíždíme do různých koutů světa
užít si nějaké to dobrodružství a načerpat nové síly. Po pár
měsících se vracíme do největšího aljašského města
Anchorage, kde se dá sehnat práce i v zimě.

Hodně lidí se mě ptá, proč jsem se rozhodla zrovna pro Aljašku,
vždyť je to přece studené, nehostinné místo daleko od všeho.
Možná právě proto se mi tady tak líbí. Většina lidí zvolí
schůdnější a jednodušší cestu, já mám ráda výzvy, po
jejichž zdolání se posunu dál. Život na odlehlém konci světa,
kde se musíte spolehnout jen sami na sebe, vás hodně naučí.

Foto 90

Diskutujte nad tématem tohoto článku

Příspěvky diskuse

Diskuzní formulář s foto

Nahrát soubory ke stažení



Partneři a sponzoři

Slezská diakonie Asociace poskytovatelů sociálních služeb ČR A - FORUM CS Age Management o.s. eBRÁNA

© 2017, ŠEDESÁTKA, o.p.s. – všechna práva vyhrazena

Prohlášení o přístupnosti | Podmínky užití | Ochrana osobních údajů | Mapa stránek

Webové stránky vytvořila eBRÁNA s.r.o. | Vytvořeno na CMS WebArchitect | SEO a internetový marketing

Nahoru ↑